Cesta s příběhem

Přechod Vysokými Tatrami

Vysoké Tatry! Už několik týdnů se těším, až se konečně poprvé podívám do Tater. Tři měsíce dopředu si kupujeme s Šárkou lehátkové lůžko v Regiojetu. Důležitý je termín a ten máme... :) Jedeme 4. – 9. 7. 2018 a už se nemůžu dočkat. Náš plán je přejít celé Tatry bez krosny. V celém národním parku je zakázané stanovat, a proto hledáme chaty, které potkáme během cesty, budou levné a nejlépe se snídaní a večeří. Nakonec podle zvážení cesty, sil a času jsme vybraly chatu Majlátku, Zbojnickou chatu, Zamkovského chatu a při Zelenom plese a skoro vše s polopenzí. Až po celém výletu víme, že jsme si to nešťastně rozvrhly (některé dny náročnější a některé časově velmi lehké).


Ve středu večer nás čekal vlak na Hlavním nádraží, kde jsme se rychle uložily a šly spát. Měly jsme štěstí na spolucestující, protože všechny byly mladé holky, takže jsme se nebály o sebe ani naše batohy. V kupé bylo velké vedro, takže jsme bohužel musely otevřít okno. Takže během cesty rachotily koleje, vítr a celkově zvuk vlaku celým kupé. Doporučuji si vzít na cestu špunty do uší, udělají velkou zásluhu. Ve 4:33 dalšího dne přijíždíme na stanici Štrba, kde přestoupíme na električku do Štrbského plesa. A náš výlet může začít. :)


Nakonec si bohužel Šárka musí vzít krosnu, protože jiný menší batůžek na cestu nemá a já si užívám můj nový batoh Osprey (26 litrů) od Martina k narozeninám. Z vlakového nádraží jdeme rovnou ke Štrbskému plesu, které celé obejdeme a užíváme si chvil, kdy tam ještě nikdo není. Po krátkém okruhu pomalu a jistě vyrážíme do Popradského plesa, kde máme ubytování. Cesta po červené není náročná, žádné vysoké převýšení se nekoná. Čím dál víc jde stejnou cestou turistů, a proto dále nepůjdeme po vrstevnici až k plesu, ale scházíme na zelenou, která vede okolo Hincova potoka. Po přechodu mostu přes řeku a vystoupání kopečka spatřujeme Popradské pleso v jeho kráse. Je nádherné, chtěly jsme si nejdřív dát batohy do chaty, ale je to tu tak krásné, že se jdeme po žluté podívat na symbolický cintorín (hřbitov). Hřbitov má obrovské kouzlo a ducha. Všude na skalách jsou umístěny pamětní desky se jmény lidí, kteří zahynuli nejen ve Vysokých Tatrách. A na samotném kopečku je kaplička, na které je na stěně napsáno: „Mrtvym na pamiatku – živým na výstrahu“. Nějakou dobu trvá, než si celý hřbitov projdeme a vracíme se k plesu, které projdeme dokola až k Majlátově chatě. Za odměnu si dáváme pivo Šariš (mnozí odborníci tvrdí, že je to dno pivovarského průmyslu), ale mně neskutečně zachutnalo. No a po dvou pivečkách si jdeme lehnout do naší komnaty a spíme tři hodinky. Nakonec se po odpoledním šlofíku dokopeme i k procházce. Bereme to po modré směr Rysy po Mengusovské dolině. Nakonec se obracíme u „vodopádu“ na Hincově potoce. Tato nenáročná procházka nás zmohla natolik, že si musíme objednat u chaty dalšího Šariše.


Další den nás čeká nejnáročnější den celého našeho výletu. Vstáváme v brzkých hodinách, abychom mohly vystoupat sedlo pod Ostrvou. Je krásné pozorovat zmenšující se chatu a Popradské pleso a ubírat se k dalším vrcholům. Od vrcholu jdeme více méně po vrstevnici či nenásilně scházíme, až dorazíme k ledovcovému jezeru Batizovské pleso. Jezero je opravdu nádherné a máme štěstí, že na tuto trasu nevyšlo tolik turistů a máme ho stále jen pro sebe. :) Po červené scházíme až k Sliezskemu Domu. Do té doby na nás pařilo sluníčko o sto šest… Během pivečka na posilněnou se v dálce honí mraky. Trošku se obáváme, že dnešní trasu na Zbojnickou chatu nezvládneme. Chybí nám poměrně velká část cesty a my už jsme teď zralý na odpočinek. Rozhodnutí necháme na později a dáváme si v chatě smažák (8 euro). Zjišťujeme, jestli mají volno v noclehárně a bohužel nemají, proto čas nečas, musíme jít dál. Bereme na sebe pláštěnky a po zelené jdeme k sedlu Prielom. To ještě nevíme, co nás čeká.

 
Kocháme se u chaty Velickým vodopádem, potom Dlhým plesem a pomalu stoupáme k sedlu Polský hrebeň. Před zdoláním tohoto sedla potkáváme partu kluků, kteří sestupují a čekají na svého kamaráda, který se velmi bojí. Ono je i trošku čeho, protože musíte přejít kus cesty po řetězech a skobách bez jištění. Máme radost, že jsme to zvládly. Myslíme si, že to nejhorší máme za sebou. Ale po sestupu k Zamrznutému plesu víme, že to nejhorší máme před sebou. V dálce vidíme sedlo Prielom a miniaturní lidi, kteří se snaží tuto část zdolat. Nás už opouštějí síly, proto si ještě v Zamrznutým kotoli dáváme svačinku a vyrážíme nahoru. Jednu část přecházíme i po sněhu a potom pomalu a jistě jdeme po kamenech a suti a vše nám klouže. Díky holím se cítím bezpečněji. Skoro u vrcholu schováváme hole, pomodlíme se a po řetězech a skobách přecházíme Prielom. Nekoukáme se dolů, protože jedno ujetí nohou a může se nám stát opravdu něco hodně špatného. Na skobách chvíli odpočíváme a nabíráme síly a konečně jsme nahoře. Jestli jsme si mysleli, že to máme za sebou, tak ne! Musíme se dostat dolů. Všude je kamení a suť, a jestli to klouzalo nahoru, dolů je to ještě horší. Většinu cesty sjíždíme po „prdeli“. Po několika minutách jsme dole a už nás čeká cesta po vrstevnici. Mám takovou radost, že jsme vše zvládly a cíl je v dohledu, že mám o 100% více síly. V dálce vidíme Zbojnickou chatu, kde se později ubytujeme a koupíme polopenzi. Z chaty mám největší zážitky, protože vedle mě na matraci spal muž, který celou noc chrápal a naproti nám spala chrchlající (nemocná) žena. A když jste chtěli jít na toaletu, museli jste jít ven do kadibudek, které příšerně smrděly. Větší smrad jsem na toaletách nezažila. Paradoxní je, že v této chatě se mi nejvíc líbilo, jak prostředím, tak lidmi, kteří tu s námi byli.

 
Další den ráno vycházíme včas, abychom se dostaly k Zámkovského chatě. Celá trasa vede přes Velkou studenou dolinu a můžu vám říct, že ta cesta byla nejkrásnější z celého výletu. Bohužel jsme v druhé třetině vstoupily do mlžného oparu a moc jsme toho neviděly. I tak ta atmosféra a tajemno bylo nepopsatelné. Většinu cesty jsme šly podél Studeného potoka. Na rozcestí potkáváme velmi mnoho turistů a já začínám být otrávená. Miluju hory a nejšťastnější jsem s nimi sama. Ale co, je to velmi oblíbená turistická destinace, tak musím držet hubu a krok. :) Dostáváme se velmi brzo k Zámkovského chatě, kde máme zařízené ubytování. Domlouváme se, že si dnes odpočineme, protože nás čeká další den náročnější část, a to hlavně časově. Dáváme si pivečko, odpočíváme a užíváme si dovolené.


Ráno nikam nespěcháme, protože na 10:40 mám objednanou lanovku na Lomnický štít. Tu jsem objednávala šest dní předem, protože je velmi žádaná a hned se vyprodá. Bohužel v rezervačním systému byl v tomto čase jeden lístek, tak jsme se domluvily, že Šárka počká dole. :( Po osmé vyrážíme ke Skalnatému plesu, odtud mi vyjíždí lanovka. Cesta je příjemná a v dálce vidíme nádhernou horu Slavkovský štít. Po více než hodině jsme na místě a jdeme si prohlédnout okolí. Už z dálky je patrné, že Lomnický štít je v mracích. Máme časovou rezervu, proto si jdeme dát kafe s whisky. Čas nějak podezřele rychleji utíká a já už nastupuji do lanovky. Vejde se nás tam 15 osob a cesta trvá asi deset minut. Po vystoupení dostaneme kartičku s číslem. Je to proto, že na vrcholu můžeme být určitou dobu a oni nás podle čísla vyhlásí. Nahoře je většina vyhlídky v mracích, pouze polská část není ničím zahalená. Mám radost, že aspoň něco můžu spatřit. Po 40 minutách se rozpíjí mraky i na slovenské části a já mám konečně možnost zahlédnout slovenské vrcholky a třeba i Téryho chatu. Je to opravdu nádhera. Jsem ráda, že jsem se mohla podívat na druhou nejvyšší horu (2634m).


Po dvanácté hodině již šlapeme po modré směr Zelené pleso. Bohužel je uzavřený chodník po červené (přes Svišťovku), který je jeden z nejkrásnějších z celých Tater. Terén je velmi nenáročný a většinu cesty sestupujeme až ke Kovalčíkově Polaně. Tam se držíme žluté turistické a celou dobu jdeme velmi mírně do kopce a podél nás teče Zelený potok. Po několika hodinách docházíme k chatě při Zelenom plese a můžu vám říct, že to místo je dokonalé. Celé toto „údolí“ je obehnáno hory a věřte, že tento pohled se jen tak neokouká. Dáváme si pivo na zahrádce a dáváme se znovu do řeči s lidmi, které jsme poprvé potkaly již na Zbojnické chatě. Je to mladý pár, který má stejný humor a ukecanost jako my. :) Nakonec všichni spolu trávíme celý večer i s panem Petrem, se kterým se seznamujeme pár minut po prvním pivu. Po deváté hodině večerní se přemisťujeme do vinného sklípku, kde si půjčujeme kytaru a až do jedné hodiny ráno hrajeme, zpíváme a bavíme se. Je to skvělé zakončení celého našeho pobytu.


Ráno dostáváme „facku“ po náročném večeru a po vynikající snídani (bufet) scházíme do Tatranské Lomnice. Aby cesta nebyla stejná, scházíme přes Velké Biele pleso a více méně po modré se dostáváme do města. Časově to moc dobře nemáme vypočítané, protože vlak z Popradu nám jede až za osm hodin do Prahy. S novými kamarády si dáváme ještě poslední pivo na nádraží v Popradu a pomalu se loučíme. My si uděláme ještě radost na závěr a jdeme se dobře najíst. Potom jdeme trpět na nádraží, kde čekáme a čekáme… Nakonec se i dočkáme. Při cestě do Prahy velmi rychle usnu a vše uteče jak voda. Ráno nás probouzí budíček a v šest jsme na Hlavním nádraží. A to naše dobrodružství nekončí, protože jsme se hecly a šly obě rovnou do práce. Tam jsme přetrpěly den. Doma jsem se v šest hodin jen tak na chviličku natáhla a bohužel jsem už nevstala až do rána. No co už, aspoň jsem se konečně vyspala, protože DOMA je DOMA.


Každoroční výlet s Šárkou se povedl na jedničku, počasí vyšlo ukázkově a už teď je mi smutno, že už vše máme za sebou. :( Vysoké Tatry jsou překrásné a určitě jsem tu nebyla naposledy. Už teď jsem měla choutky se kouknout na lístky na vlak. A kolik vše stálo? Celá dovolená s jídlem, cestou, lanovkou a mnoho Šáryšů stála přesně 229 euro (6000Kč). Trasa lze ujít za kratší časový horizont, ale my jsme nikam nehnaly, protože jsme měly DOVOLENOU. :)

Ceny:
Cesta na Slovensko Regiojet – 399 Kč
Cesta do Prahy Regiojet – 476 Kč
Vlak do Štrbského plesa – 2 eura/osoba
Majlátka – 26 euro/osoba
Zbojnického chata s polopenzí – 35 euro/osoba
Zamkovského chata s polopenzí – 30 euro/osoba
Chata pri Zelenom plese s polopenzí – 31 euro/osoba
Lanovka na Lomnický štít – 28 euro
Pivo Šáriš – 2,5 eura
Obědy – od 5 – 8 euro
Polévky – 2,5 – 3,5 eura

Délka trasy:
1. den 14 km
2. den 15,5 km
3. den 7 km
4. den 13 km
5. den 11 km

13 věcí, které mě na Hawaii překvapily

Aloha!!!

Právě jsem se vrátila z Hawaiie a napadlo mě, že vám sepíšu pár mých postřehů z dovolené snů, které mě překvapily. Tak tady je máte! :)

Jídlo – Jestli jste někdy byli v Americe, tak víte, že s jídlem to nemusí být vždy slavné. Nemluvím o vybraných restauracích, ale o rychlém stravování. Na pevnině je dost fastfoodů, ve kterých jsou jen hamburgery a přesmažené hranolky. Byla jsem překvapená, že na Hawaii je to jinak. Lidé využívají lokální ovoce, zeleninu a ryby, a proto jsme mohli ochutnat plno výborných pochutin. V gastronomii je znát vliv Asie na toto souostroví. Proto můžete koupit v restauracích různé nudle, sushi, udon a ramen polévky. V různých oblastech mají pravidelně otevřené malé trhy, kde lidé prodávají svoji úrodu. My ochutnali několik dobrot a byli jsme nadšení! V průvodcích se často dočtete, že si máte dávat bacha na neděle, kdy většina obchodů bude mít zavřeno, ale nám se vždy podařilo něco ukořistit.
Po silnicích potkáte barevné foodtrucky, ve kterých se často podávají krevety na několik způsobů. My využívali těchto roztomilých pojízdných stánků často a nikdy jsme se nespálili.


Počasí – I když jsem věděla, že počasí může být na všech ostrovech různorodé, stále jsem byla přesvědčená, že na Hawaii musí být stále hezky a příjemně. Samozřejmě nám už druhý den našeho pobytu na Kaui’a propršelo a další dny tomu nebylo jinak. Tím, že jsme stanovali a celý dny byli venku, nás to otravovalo. Zjistili jsme také, že vnitřních aktivit je na ostrovech pomálu a museli si vystačit venku. A řeknu vám, že i když nebude pršet a bude „pouze“ zataženo, tak atmosféra daného místa bude poloviční. Ale to tak většinou bohužel bývá.
Na Hawaii je průměrná roční teplota 25 stupňů a v poledních hodinách je opravdu vedro, a proto místní žijou aktivní život brzo ráno a později navečer. Pravidelně jsme se setkávali s otevřenými kavárnami už od pěti ráno a v hlavním městě Honolulu zase krámky zavírali v deset až v jedenáct večer.


Stromy a květiny – Vím, že jsem jela do džungle, ale stejně jsem nečekala, že každý třetí strom bude mít na obvod víc než kdejaká chatička na Slapech. Tolik odstínů zelené jsem v životě neviděla a všechny ostrovy jsou jedna velká botanická zahrada. Každá květina jiná a všechny tak krásné.


Silnice – Většina silnic je v lepším stavu než tři čtvrtě našich. Jako v celé Americe mají menší rychlosti, což mně jako pirátovi silnic moc nevyhovovalo. Agresivního řidiče tam potkáte pomálu. Napadá mě jedna situace a to po cestě do Hany (několika kilometrová klikatá úzká cesta), kdy místní nechtějí jezdit krokem a často agresivně předjíždějí. Tato cesta je velmi turistická, proto zde potkáte každý den několik stovek aut. I já měla nervy, proto se klaním místním. Turisté se většinou opravdu bojí jet do zatáček a často zastavují a troubí, protože mají pocit, že se nevejdou. Já jsem byla zase překvapená, že to není tak strašný, ale my jsme z českých silnic nejspíš více zvyklí. J Ale neříkám, že pár kolizních situací nemůže nastat. V hlavním městě Honolulu se setkáte i s pěti proudými silnicemi a někdy i s několika silnicemi nad sebou. A to i já jsem měla nervy.

Místní lidé – Jako každý Američan se vás hned při prvním kontaktu ptá, jak se máte. Samozřejmě vím, že je to jejich zdvořilá fráze a že to vlastně nikoho nezajímá, ale i tak si myslím, že je to příjemnější než mračící se Čech. Koho jsme potkali, se s námi chtěl aspoň na chvíli zakecat. Původních obyvatel tu potkáte už pomálu, za to lidi asijského původu tu najdete nejčastěji. A jestli si pamatujete zpěváka písničky „Somewhere over the rainbow“, tak často tito obyvatelé takto vypadají. Opálení a při těle, to je pravý Hawaian. :)

Obydlenost – Můj mozek měl velmi naivní představu, že je na ostrovech pár městeček a jinak je vše neobydleno. Samozřejmě tomu tak není. V okolí pláže jsou domečky nebo turistické rezorty a jen na výše položených místech nikdo většinou nebydlí. V hlavním městě Honolulu (0,35 milionů obyvatel) je samý baráček, příjemná změna od východní Evropy, že zde nenajdete paneláky, činžáky a jiné šílenosti. Ale uvidíte tu v centru „mrakodrapovou část“.

Turismus – Věděla jsem, že Hawaii je velmi oblíbenou destinací pro turisty. Ale i tak jsem nečekala, že většina nejzajímavějších míst je připravená pro Američani. Ti přímo dojedou svými půjčenými auty na místo, kouknou se a jedou zase dál. Za to jsem ráda, že u mnoha těchto přírodních „atrakcích“ jsme mohli jít kratší i delší výšlap. Zjistili jsme, že jdeme těmito místy často sami. A když je hnusně, tak úplně sami, tak se toho nebojte. :)


Kempy – Podle různých fór a příruček jsme věděli, na co a na koho si v kempech dávat pozor (hlavně na bezdomovce). Také jsem věděla, že nepoteče teplá voda, ale bohužel jsem si nespojila tyto dvě informace. Kvůli povodním na Kauai a sopce na Big Islandu museli měnit kempy za státní, kde vše mělo větší háček. Většinou zde potkáte právě bezdomovce (tyto kempy jsou levné a jsou většinou na plážích). Nejsou nikterak nebezpeční, ale i tak jsme si všechny věci hlídali dost bedlivě. Bohužel se většinou shlukovali u toalet a sprch. V tomto okolí tu měli rozložené své oblečení a jídlo. A když jste chtěli vykonat potřebu, měli jste pocit, že jdete k nim domů. Musela jsem to vždy hecnout a nakonec jsem to zvládla. Toalety byly většinou velmi čisté. Ale bohužel jsem nezvládala vnitřní sprchy. Představa, že přede mnou byl bezdomovec, byla děsivá. Nejradši jsem využívala veřejných sprch na plážích, které měly studenou vodu. Na to si nestěžuju, protože mě to aspoň osvěžilo a probudilo.


Pivo – Tak to jsem si zamilovala. Jistě o mě víte, že nejradši v Čechách miluju minipivovary a jejich piva. Proto asi nikoho nepřekvapí, že jsem si zamilovala lokální pivo z Big Islandu, které vaří několik druhů ALE. DOKONALÉ! Už jsem si připadala jako alkoholik, když jsem neměla jedno pivo před spaním. :)


Moře (oceán) – Nejsme z těch lidí, co jedou na dovolenou na pláž, kde si lehnou a už se celý dny nehýbou. Ale jsme přeci na Hawaii a kde jinde se podívat na pláže než tady. Vzali jsme si s sebou i šnorchl. Moře je většinou rozbouřené pro surf a windsurf. Většina klidných míst pro plavání je u rezortů nebo jsou to veřejná místa, kam přijede několik desítek lidí a nemáte si kam sednout. Já jsem bohužel na dovolených typ člověka, který hledá klid a málo lidí, proto mi to nevyhovovalo. Na ostrovech jsme našli i pár míst na šnorchlování a co jsem viděla pod vodou, byla opravdu PECKA!
Jestliže se teda dostanete do vody, tak se nebojte, protože voda je příjemně studená a čistá. Často se tu setkáte s vlnami, proto nečekejte průzračně modrou vodu, ale trošku zakalenou. Ale když najdete stojatou vodu, budete ohromeni. Pláže jsou čisté, a když se dostanete na místo, kde jsou ideální podmínky pro plavce, je zde i plavčík.


Odpad – Byla jsem velmi překvapená, že Evropa je dost dopředu s tříděním odpadu. Na Hawaii neuvidíte kontejnery na tříděný odpad. Maximálně jsme potkali koše na plechovky a plastové lahve. Za to ve všech obchodech dostanete papírové tašky. V národních parcích se o třídění snaží daleko lépe, ale jsem zvědavá, kdy se Amerika vzpamatuje a začne více třídit.

Pitná voda - Jestli chcete ušetřit za vodu, vezměte si lahev nebo vak. V Americe jsou totiž u důležitých turistických místech pítka na vodu, takže se nemusíte bát, že umřete žízní. Ve veřejných institucích je najdete většinou v klíčových místech. A v parcích u toalet nebo visitor center. Brali jsme s sebou i dezifenkci, ale opravdu nebyla potřeba. A jestliže se budete stravovat v restauracích a bufetech, tak vám jí naservírují zadarmo. A to chceš! :)

Boty - Oblíbenou obuví jsou na ostrovech žabky. Už od malička mi rodiče říkali, ať si beru do přírody pevnou obuv. A právě tady jsem nevěřila svým očím, že každá druhá holka má žabky. Díky sopečné historii je na Hawaii hliněný povrch (hnědá mastná zemina), která jen při nepatrných deštích velmi klouže. A v pralesech se voda často drží na cestách a je to velmi nebezpečné. Setkala jsem se několikrát, že ženy seděly vedle cesty, měly vyvrtnutý kotník a brečely. Nepodceňujte obuv, ať nemáte zkažený celý zbytek dovolené!
Mahalo, že jste dočetli až do konce. Ráda si přečtu vaše postřehy z Hawaie případně z celé Ameriky.

Island: cesta ke Zlatému okruhu & Vestmannaeyjar & Reykjavík


Zlatý okruh! Tak tenhle pojem si přečtete ve všech průvodcích. Každý, kdo navštíví Island, by se na tato tři místa měl podívat. Je to pár desítek kilometrů od hlavního města a v sezóně je tu neskutečný nával. Vodopád Gullfoss a Geysir jsou dva cíle, které patří k symbolům Islandu. Velmi výhodnou mají polohu, kam se dostane i méně zdatný turista. Proto všude na parkovištích vidíte nekonečný pás autobusů a z nich vylézají malí Japončíci a Číňané. A třetí místo je národní park Þingvellir s překrásnou krajinou sopečného původu. Kolega z práce na těchto místech byl před pár dny (na konci října) a podle vyprávění a fotek tu nezahlídl ani živáčka. Ale už zase přeskakuji… :)

Ráno se probouzíme zase okolo osmé hodiny ranní. Stále nás překvapuje, že spíme každý den 8-11 hodin ve stanu a spacáku. Přisuzujeme to čerstvému vzduchu. Ale kdo ví… V noci poměrně dost pršelo. Skládáme stan a snažíme se ho otřít od mokrých prašných částic. Fouká tu velmi silný vítr, proto balíme co nejrychleji. Nasedáme do auta a na sedačce si dáváme snídani. Jsme pár kilometrů od Þingvallavatn, největšího přírodního jezera na Islandu. Oblast Þingvellir je však známá hlavně jako místo prvního parlamentu na světě – Althingu, datovaného až do roku 930. Místo se stalo v roce 1930 národním parkem a až v roce 2004 bylo zařazeno na Seznam světového dědictví UNESCO. Pro zajímavost je to oblast, kde se střetává Severoamerická a Eurasijská tektonická deska. K posledním větším zemětřesením došlo v roce 2000 a tyto kontinenty se od sebe každý rok vzdalují o cca 2 cm.

My parkujeme auto u informačního centra, kde mimo jiné kupujeme i pár pohledů. Kousek od informací je centrum národního parku, které je tvořeno údolím Almannagjá s oblíbeným vodopádem Öxarárfoss. Většina parku je tvořena lávovými poli, kaňony a jeskyněmi. Celá oblast je protkána turistickými stezkami, kam až oko dohlédne. My se jdeme projít k nejstaršímu kostelu na Islandu a dále malým okruhem k vodopádu a zase zpátky k autu.


Všude je tolik turistů, že nás to zmáhá dvakrát tolik. A to nás čeká další atrakce – Geysir, praotec všech gejsírů, který se nachází v oblasti Haukadalur. Island má jedno prvenství na světě, slovo gejzír je odvozeno právě odtud (ze slova gjósa – vytrysknout). Projíždíme stále přes národní park Þingvellir. Všude se musí dodržovat rychlost 50 km/h, proto se stíháme kochat krajinou. Přijíždíme ke gejsírům. Ty se nacházejí v malé vesničce, kde je mega velké turistické centrum. Mimo jiné tu můžete najít několik restaurací. My máme své penízky moc rádi, proto nás nechávají obchody chladnými. Ubíráme se k samotnému Geysiru, který však netryská. Po dočtení průvodce zjišťujeme, že je činný většinou při větších zemětřeseních a „vybuchuje“ až do výšky 70 m. Kousek od něj je v současnosti nejaktivnější gejzír na Islandu – Strokkur, erupce probíhají každých pět až deset minut. My si ho samozřejmě chceme taky vyfotit, a proto čekáme těch pár minut. Během toho procházíme kouřící zemí a čekáme. Jezírko nasává vodu a za chvíli to přijde. Voda vytryskne a dosahuje až do výše 30 metrů. Tuto geotermální oblast si můžete projít i z nedalekého kopečka, my na to bohužel neměli sílu. Množství turistů nám zabilo představu o této oblasti. Ale…


Do třetice všeho dobrého! Po několika kilometrech se dostáváme k vodopádu Gullfoss (česky Zlatý vodopád). I když neprší, tak malinko zmokneme díky samotnému vodopádu. Ten má totiž tak silný průtok, že se kapky dostávají i na turistickou stezku. Vodopád leží na řece Hvítá a voda stéká kaskádovitě ve dvou navazujících fázích, horní část měří 10 metrů a dolní 22 metrů na výšku. V době jarního tání se z něho stává jeden z nejmohutnějších vodopádů v Evropě. Tak to vidíte, my už máme „Zlatý okruh“ za sebou. A co vy? Pojedete se podívat? Určitě doporučuji mimo sezónu, brzo ráno nebo pozdě večer. Ale to opakuji znovu informaci z předešlých článků. Opakování je matkou moudrosti. :)


Dnešní den jedeme už k sopečnému kráteru. Před 3000 lety vybuchla asi 15 kilometrů daleko od nynějšího města Selfoos sopka, která se po výbuchu propadla a vytvořil se tak právě kráter Kerið. Jsme překvapeni, že musíme za vstup zaplatit, ale nakonec se shodujeme, že za tu krásu to stálo. Všechny cesty jsou označeny a my nejdřív uděláme kolečko po vršku kráteru a poté scházíme dolů k sopečnému jezeru. To se tam vytvořilo v průběhu času, kdy se naplnilo dešťovou vodou. Líbí se nám kontrast mezi červenými skalami a hluboce modrou vodou způsobenou minerály z půdy. U jezera je lavička, kde si můžete vychutnat celou krásu tohoto místa. V době, co jsme byli na místě my, byla zabraná, proto jsme využili velkých kamenů. Ty nám ale celou atmosféru nezkazily, ba dokonce zpříjemnily. Martinovi a mně se tu opravdu moc líbilo. Po „Zlatém okruhu“ to byly velmi odpočinkové chvíle od turistů. PS – Neříkám ale, že jsme tu byli sami. :)


Po turisticky vyčerpávajícím dnu si zasloužíme relax. Kousek od kráteru je malá vesnička, která má bazén. Bohužel po příjezdu na parkovišti zjišťujeme, že je zavřeno. Škoda! Klasicky si hledáme místo u cesty. Našli jsme ho, ale po několika minutách u nás zastavuje auto a z okýnka se vykloní paní, která z našeho nápadu tady spát není nadšená. Vysvětluje nám, že pár kilometrů odsud je kemp (samozřejmě že o něm víme) a Islanďané nejsou nadšeni z turistů kempařů, kteří stanují na volno. Nechceme se hádat a dělat si zle, proto balíme stan a jedeme do kempu. V tuhle chvíli tam jsou tři stany a milion karavanů. Zítra máme předposlední den naší vysněné dovolené a my nevíme, jak s ním naložit. Díky špatnému počasí na severu ostrova jsme se přemisťovali rychleji, než byl plán. Proto beru do ruky našeho průvodce (Lonely planet – je nejlepší, doporučuji) a hledám místo, které nás může zaujmout. A světe div se, já ho našla!!! Zítra brzo ráno pojedeme na ostrov Vestmannaeyjar, který je známý hlavně svými erupcemi a papuchalky! Ano, já uvidím tyhle roztomilý létající tučňáky. Jdu spát, abych se probudila do dalšího dne. Tak dobrou! :)

Ráno vstáváme po šesté hodině, protože nám cesta k lodi trvá hodinu a půl. Podle instrukcí tam musíme být minimálně půl hodiny předem. I když odplouváme v deset, nechci nechávat nic náhodě a jedeme radši dříve. Nasnídat se můžeme potom na parkovišti. Vypadá to, že má být nádherný den jako stvořený na pozorování ptáčků. Po příjezdu si jdeme rychle koupit lístky, protože je samozřejmě omezený počet kusů a my nevíme, co můžeme očekávat. Dají se koupit přes internet, bohužel minimálně 24 hodin předem. My ale už své vstupenky na loď máme, takže se můžeme jít v klidu nasnídat. Po ní jdeme čekat na nalodění. Už můžeme jít na trajekt a hledáme venku nejlepší místo k pozorování přírody. Našli jsme ho. Ostrov je od pevniny vzdálený asi 12 kilometrů a cesta nám bude trvat víc než půl hodiny. Tak už se konečně plavíme.


Pozorujeme racky, vlny, vnímáme studený vítr a konečně zpozorujeme několik papuchalku nad vodou, jak chytají potravu. Konečně vidíme hlavní ostrov. Vestmannyeyjar (česky Vestmanské ostrovy) je souostroví 15 ostrovů s celkovou rozlohou 17 km2. Hlavním ostrovem je Heimaey, který je jediný obydlený s cca 4300 obyvateli. V roce 1973 došlo k sopečné erupci a část ostrovu se zničilo, po pěti měsících sopka zvětšila plochu ostrovu o jednu třetinu. Nejmladším ostrovem je Surtsey, který vznikl sopečnou činnosti v roce 1963 a od roku 2008 je v seznamu UNESCO. Na souostroví je teplejší mikroklima, proto je místo oblíbeným hnízdištěm ptáků, zejména mořských a to včetně papuchalků a také různých druhů tažných ptáků (30 druhů). Může tu člověk zahlídnout také velryby, nám se bohužel nepoštěstilo. Během silných vln na lodi nemáme díky bohu mořskou nemoc, ale cesta je tak rychlá, že už vystupujeme ve městě Heimaey. Rovnou jdeme do informačního centra a ptáme se na nejkratší a nejbezpečnější cestu za papuchalky. Dostáváme mapu a můžeme vyrazit. Po pár minutách zjistíme, že cestou, kterou jsme chtěli jít, nemůžeme, protože se tu nyní staví byty a je cesta uzavřena. My se nevzdáváme a jdeme ke kempu… Nad ním se ční kopce, na které musíme vylézt. Cesta je velmi strmá, ale už v půlce zastavujeme a užíváme si prvních ptáčků. Jsou neobyčejní… Často jsou v houfu, mají kachní nožičky, tělíčko tučňáka, zobák papouška a jejich hlavy jsou roztěkané, protože se hýbou furt ze strany na stranu. Když se k nim přiblížíte, tak hned uletí. Takže si dokážete představit, jaká zábava byla, když jsme je chtěli zachytit na fotku. Na kopcích jsme strávili čtyři hodiny. Kdyby nám za dvě hodiny nejel trajekt zpátky na pevninu, tak tu zůstávám dál. Zkoušíme další taktiku… Sedíme, nehýbeme se a vyčkáváme. Třeba si sednou vedle nás a budeme mít šanci je vyblesknout. Plán nevychází. Nevzdáváme se! Dáváme foťák blíž k papuchalkům a zjišťujeme, že nejsou hloupí. Naší kulišárnu prokukují. Dáváme na přístroj trávu, aby vše bylo zakamuflované, ale ptáčci naší lest zjistí. Takže se nesnažíme, sedneme si na trávu a vše pozorujeme. Nad hlavou nám lítá stovky papuchalků, je azuro, v dálce oceán, jen my dva… Jeden z nejkrásnějších dnů, co jsem v životě prožila. Nedokážu vysvětlit proč, ale byla jsem uvnitř sebe tak šťastná! Po každé, když si na tento neobyčejný zážitek vzpomenu, se mi rozbuší srdce a zrychlí tep… Jestliže máte pár dní navíc, doporučuju si sjet na tento ostrov, je neobyčejný a musí vás okouzlit.


Poslední dvě hodiny na ostrově hledáme restauraci, kde se najíst. Městečko je malé, proto není těžké něco vybrat. Restaurace i obsluha je příjemná a my si oba objednáme Fish and chips. Servírka se nás ptá, jak se nám tu líbí. Po našem vyprávění nám dodává, že máme velké štěstí na počasí. O to víc jsme rádi, že se nám výlet podařil. Máme pár minut, proto se jdeme podívat na kopec, kde před poslední erupcí stály budovy a snažíme si představit celou situaci. Víc bohužel nestíháme, i když je tu spoustu míst, kam bych se ráda podívala. My už nasedáme znovu na trajekt a já těch pár minut prospím, protože se mi z ničeho nic udělá nevolno. Všechno zažehnáno a mně je lépe.


Domluvíme se, že nepojedeme rovnou do hlavního města, ale do geotermální oblasti, kterou jsme navštívili první dny na Islandu. V městečku Hveragerði se ubytujeme v kempu a večer trávíme pendrekovou zmrzlinou v místní cukrárně, jdeme poslat konečně všechny pohledy a jdeme pomalu spát. Zítra nás čeká poslední den...


Ráno se probouzíme do dalšího krásného dne. Nám bohužel dochází, že je poslední. Na jednu stranu se těšíme do Prahy, za rodinou, za teplejším počasím a zpracováním všech zážitků… Ale na druhou víme, že se sem už nemusíme pár let dostat, protože těch snů, co vidět, je mnoho. Nasnídáme se a jdeme do bazénu. Bohužel se obracíme zpět, protože je koupaliště zavřené. A my se tak těšili. Balíme stan a do krosny se už balíme tak, jak odletíme zpátky do Drážďan. Podle průvodce hledáme další lázně již v Reykjavíku. Našli jsme krásné městské koupaliště, kde je mnoho bazénků s teplými prameny. Naložení v teplé vodě si vše užíváme několik hodin, vyzkoušíme i tobogán. :) Nakonec se loučíme a jedeme na poslední výlet – centrum hlavního města a oběd. Podle průvodce si vybíráme jednu z doporučených restaurací, kde se dobře najíme, a nakonec se jdeme projít k přístavu, podívat se k Harpa Concert Hall and Conference Centre, která je velmi zajímavá strukturou. Budova o výšce 43 metrů se skládá ze dvou geometrických objektů a je nepřehlédnutelná díky skleněné fasádě, která je rozdělena do polí, evokujících svým tvarem čedičové krystaly. Díky svému zjevu je velmi diskutovaná, ale mně se opravdu moc líbí. Dále se jdeme podívat na kostel Hallgrímskirkja, který je jednou z nejvyšších budov na Islandu. Stavba vyvolává v mnohých emoce, protože je betonová. V kostele si můžete koupit vstup na vyhlídkovou věž. Výtah vás vyveze až nahoru, kde máte krásný výhled na celý Reykjavík. My tuhle možnost nevyužili. V kostele nás zaujaly 15 metrové varhany s 5000 píšťalami. Na hlavní ulici jsem dovršila náš výlet a koupila si vytoužený svetr z vlny z islandských oveček. Cestou k autu si ještě prohlídneme venkovní grafickou výstavu, která se nám velice líbila.



Ale teď už jedeme k benzínce dotankovat, umýt auto a pomalu vyrazit k letišti. Na letiště přijedeme dřív, protože máme radši větší rezervu. Co kdyby se něco nečekaného stalo? Čekání je nekonečné, ale nakonec se dočkáme. Nasedáme do letadla, které nás okolo páté hodiny ráno místního času přiveze na drážďanské letiště. Tam už máme objednaný „taxík“ k autu a my se pomalu, ale jistě řítíme domů. Po příchodu házíme krosny na zem a padáme rovnou do postele. Ještě že máme celý den volno. Několik hodin spíme a pak se dostáváme k sobě. Hned voláme rodičům a rádi bychom se dneska sešli, protože všechny historky chceme někomu povyprávět…


Doufám, že tento článek je inspirací pro všechny, kteří se bojí cestovat. Island je snad nejbezpečnější země na světě a nemusíte se ničeho bát. Nezapomeňte si vzít teplé oblečení, kreditní kartu a nic jiného nepotřebujete. Jestliže máte nějaké dotazy, tak sem s nimi :)

Určitě mi napište Váš příběh a připište, co bych neměla příště opomenout, zajímavé postřehy nebo tipy. I já se ráda něco nového dozvím. Tak zase příště ahooooooj... :) Už teď mi, Islande, chybíš!!!!
Designed By Blogger Templates