Cesta s příběhem

Dovolená za odpočinkem a horami do Rakouska a Německa



Hory! Nejdříve jsme se rozhodovali, kam pojedeme… Martin byl pro, abychom zůstali v České republice a nikam daleko nejezdili. Když se blížil termín odjezdu, tak jsme vybrali Máchovo jezero. Nakonec bylo ale všechno jinak, protože v Čechách byly taková vedra, že jsme plán změnili. Odjedeme do mých milovaných hor! Martin požadoval, aby byl výlet převážně relaxační. Také jsem mu slíbila, že bude daleko víc spontánní a nic se nebude plánovat do minuty. Bohužel to druhé jsem nakonec porušila, protože představa, že nevím za čím jedu, je pro mě šíleně nepředstavitelná. Zatím jsem se nenaučila přijet na místo, jen si tam tak lehnout a nic nedělat. :( Bohužel má Martin málo dovolené, proto se rozhoduje odjet v úterý po práci k Lipnu nad Vltavou, kde zakempíme. Jsem překvapená, že když má člověk místo v autě, kolik nabere zbytečností kdyby… Karel je rád, že nás a vše ostatní doveze a já nevěřícně oddechuji, když platíme noc v kempu (380 Kč/ 2 osoby/ stan). Mám asi mylnou představu, kde se nyní ceny pohybují, ale jsme rádi, že máme zázemí. Po složení stanu si vyhlídneme jednu restauraci, kde by měli dobře vařit. Restaurace Marina je od stanu asi 500 m, což je úplně parádní. Bohužel po pár soustech nás přejde nadšení, protože jsme čekali od burgeru daleko víc. Maso se sypalo a celý to nemělo takovou tu správnou šťávu. Vždyť to znáte… :) Po večeři si jdeme lehnout, protože jsme po celém dni unaveni a ráno se probouzíme do krásného dne. Otevíráme stan a první pohled je na nádrž Lipno. Martinovi chci dopřát relax, proto vstávám dříve a rozkládám deku, nafukuju vak, chystám snídani a připravuju mu knihu, kterou si může jen otevřít a užívat si pohody. Martin spokojeně vykukuje ze stanu a směje se mi, jak běhám sem a tam, abych nafoukla vak. Nakonec vše dobře dopadne a my si v klidu dáváme snídani a potom si čteme. Jsou to příjemné chvíle, kdy se nikam nehoníme. Po asi hodinové relaxaci si sebereme všechny naše saky paky a jedeme dál.



Po několika hodinách dorazíme k jezeru Wolfgangsee, kde se snažíme sehnat místo v kempu. Bohužel to není taková prdel. Okolo městečka Abersee je mnoho kempů, ale je sezóna a to se vyplácí si místo rezervovat předem. To jsme bohužel neudělali a nakonec jsme rádi, že mají místo v jednom malinkém kempu, ale bohužel není v blízkosti vody. Cena stanu/2 osoby/1 den stojí 26 euro. Po uvaření obědu v ešusu (čínská polévka) se jdeme projít okolo vody až k přístavišti, kde nás zítra vezme lodička na druhou stranu. Cesta je rovinatá, někdy se dostaneme do lesa, v dálce vidíme hory a všude okolo nás jezdí cyklisti. Po hodince přicházíme k přístavu, kde se koukáme na cenu cesty (4 eura/osoba/jednosměrně). Nějak nám vyschlo v krku a náhodou potkáváme restauraci – v jejich znění je to čtyřhvězda, ale podle obsluhy a jídla to teda nevypadá, ale to ještě nic netušíme, proto si sedáme a objednáváme pivo (3,5 euro). Po hodině a půl platíme 35 euro za všechny dobroty a vydáváme se ke kempu. Sluníčko zapadá a my vlastně nemáme žádnou hotovost, kterou zaplatíme zítřejší loď. Proto se snažíme dohledat bankomat, není to tak jednoduché, jak to vypadá, ale nakonec nacházíme u hlavní silnice a vybíráme éčka na naše živobytí v Rakousku. Už můžeme jít v klidu spát. Těšíme se do pelechu a u nás to umocňuje fakt, že my se ve stanu vždy náramně vyspíme a dlouho (cca 9-12 hodin). Samozřejmě, že jsme nakonec těch deset hodin spali, ale shodli jsme se, že to pohodlí není vono, co to bývávalo.


 
Ráno spíme až do doby, co se sami probudíme. Dneska nás čeká vyjížďka ozubnicovou dráhou na Schafberg po trati 5,85 km ze St. Wolfgangu až skoro pod vrchol. Nejdříve se ale musíme dobře nasnídat, protože si ještě neuvědomujeme, co nás čeká. Po desáté jsme spakovaní a můžeme vyrazit k přístavišti. Za necelou hodinku jsme tady a čekáme opravdu chvilinku, aby nás lodička přepravila na druhou stranu. Martin navigátor nás dostane až před pokladny k vláčku, kde je milion turistů. Čekáme opravdu několik desítek minut, abychom se dostali na řadu. Kupujeme si lístky (26 euro/osoba/jízda nahoru) a čekáme další hodinu, než můžeme jít k vlaku. Je příjemné, že si každý může sednout a cesta trvá přibližně 20 minut. Už výhledy z trati jsou nádherné a pomalu a jistě se Wolgangsee zmenšuje a zmenšuje. Vláček nás vysadí a my už musíme po svých. Nejdříve se domluvíme, že si dáme vrcholové pivo a chvíli si sedneme. Obloha je bez mráčku, slunce svítí a máme vychlazené pivo. Co víc si přát? Teď už nás čeká cesta pouze dolů. Nebude to sranda, protože musíme ujít nějakých 12 kilometrů s 1200 m převýšení dolů. Cesta je krásná a nikdo po ní nejde. Potkáváme dohromady pár bojovníků, kteří vycházejí nahoru, ale jinak jdeme sami. V půlce cesty Purtschellersteig (č. 27) se dostáváme k řetězům, protože musíme sejít ze skály. V ní jsou vytesané schody, ale i tak je to nebezpečné a je fajn se něčeho držet. Potom se dostáváme do lesa, za což jsme rádi, protože sluníčko opravdu pěkně pálí. U rozcestníku na vrchol Vormauerstein si dáváme oběd. Do teď se mi cesta velmi líbí a výhledy jsou ukázkové. Potom se držíme celou cestu až do města po cestě, která je obklopena stromy. Máme to jen tak tak, protože poslední lodička vyplouvá v šest a my docházíme k přístavišti v půl šesté. Ještě si kupujeme v jednom obchůdku pivo k večeři. Jsem dost v šoku, protože v restauraci prodávají půl litr piva za necelé 4 eura a tady si koupím prakticky to stejné za 1 euro. Asi budu dělat business v Rakousku a budu brzo v balíku. :) Když nás lodička přemístila na druhý břeh, tak jsme věděli, že se někde vykoupeme. Asi kilometr odtud máme vyhlídkou pláž, na kterou se došouráme. Martin má dneska poprvé nové trekové boty a na patě se mu udělal puchýř. Už jsme na místě, převlíkáme se do plavek a jdeme se zchladit. No to je velká paráda!! Chvíli se cachtáme a potom si sedáme na pár minut na osušku, kde si dáváme první pivečko. Je na nás znát únava, proto se sbalíme a jdeme k našemu stanu. Tam si uděláme večeři a pomalu jdeme spát.




Další den se po snídani přemisťujeme do národního parku Berchtesgaden v Německu. Aby toho nebylo málo, vymyslela jsem trasu přes Hallstatt. Dneska by měl být velmi relaxační den bez kopců a potu. Okolo oběda přijíždíme do obce, která patří společně s pohořím Dachstein a Solnou komorou ke Světovému dědictví UNESCO. První velký problém – parkování. Kdo nebyl v Hallstattu, jako by nebyl. Takže každý druhý Japončík čeká s námi na parkoviště. Po necelé půl hodině se i my dostáváme za závoru a vítězoslavně můžeme jít do centra. Okolo nás chodí davy turistů, ale my se snažíme zamilovat. Městečko je krásné, to ne že ne, jen tomu ti cizinci moc nepomáhají. Za mě je těchto obcí v Alpách u jezer spousta a je trošku smutné, že Hallstatt je velmi oblíbené jako jedno z mála. Vycházkových krokem procházíme centrum tak za hodinku i se zpáteční cestou. Co mě velmi zaujalo, byl jeden krámek s domácími kremrolemi. I Martin neodolal a jednu nám koupil. Ještě teplá nám na chvilku dělala velkou radost. :) Tak necelou půl minutu, protože jak rychle jsme jí koupili, tak rychle jsme jí „sežrali“. :) Pomalu a jistě se vracíme k autu, kde vyplázneme přes 6 euro za dvě hodiny a jedeme dál.



Přijíždíme do národního parku a mezi městem Berchtesgaden a Königssee musíme sehnat camping. To bude zase oříšek, protože je to velmi oblíbená letní destinace. V prvním kempu nám hned řekli, že místo nemají a čekají na rezervace. V druhém kempu není majitel a musíme si počkat hodinku, kdy má otevřeno. U mě se nervozita stupňuje, protože vůbec nevím, kam bychom šli. Bolí mě břicho, ale já to vydržím…. Hlavně myslet pozitivně. Nakonec majitel přichází a okolo mě jsou skupinky lidí, kteří chtějí totéž – místo k přespání. Jsme třetí, kteří se ptají a ono to vychází. Jsem tak šťastná a vůbec mi nevadí, že jsme kousek od silnice. Stavíme stan a potom už nás čeká ta příjemnější část – relaxace v termálních bazénech. Ještě si porovnáváme dvoje termály a nakonec vybíráme ty blíž ke kempu. Autem jsme tam za pár minut a už v plavkách ležíme naložení a koukáme na hory. V bazénech není ani tolik lidí, o to je to příjemnější. Utíká vše jako „voda“ a po dvou hodinách si fénuji vlasy. Teď už je čas si dát večeři a pivečko. Pivo vyřizujeme tím, že si ho kupujeme v místním obchodě a jídlo máme svoje. Po večeři si ale už konečně zasloužíme spánek, protože nás zítra čekají jezera a my se musíme dostavit k pokladně na první lodičku. Tak dobrou!

Budík máme na půl sedmou ráno, abychom stihli ještě posnídat a dát se do kupy. Nevím, co čekat, jsem nervózní, kolik bude lidí u pokladen, proto vyrážíme tak, abychom byli v půl osmé tam. Zaparkujeme auto (celodenní parkoviště 2,5 euro) a jdeme k přístavišti. Tam už stojí několik lidí a čekají na otevření pokladny. Ta se za chvíli otevře a my si můžeme koupit lístek až na konec jezera Königsssee (18,5 eura/osoba). V osm vyplouvá a já jsem natěšená. Loď jede vcelku pomalu a máme to i s výkladem. Mezi horami vystoupí kapitán a na trubku zahraje tu jejich a je neskutečný jakou má ten zvuk sílu, akustiku a ozvěnu. Vystupujeme v první zastávce, kde se jdeme podívat ke kostelu svatého Bartoloměje. Za půl hodiny nastoupíme znovu na loď a jedeme na konec jezera do zastávky Salet, kde nás čeká malý výlet. Jdeme asi patnáct minut po cestě a konečně se na nás otevírá jezero Obersee, je daleko menší a můžeme ho obejít. Voda je průzračně modro-zelená a já se zamilovala. Hory obklopující jezero a v dálce vidím druhou nejvyšší horu Německa - Watzmann. Je nádherná!!! Máme štěstí, že jsme vyjeli brzo, protože po cestě nepotkáváme davy lidí. Máme v plánu dojít až k vodopádu Röthbachfall, který je s výškou 470 m nejvyšším vodopádem Německa. Tam taky docházíme, je to takový slabý pramen, který nějak neurazí, ale taky nenadchne. Okolo se na pastvách pasou krávy a je to tady nádherné. Po cestě nazpátek si dáváme u Obersee domácí chleba s máslem, Martin pivo a já mléko od tamních kraviček. Je krásně vychlazené a je to opravdu skvělé. Dlouho na něj budu vzpomínat. Vracíme se na začátek Obersee (jak můžu určit začátek?? :) ) a nakonec až zpátky k přístavišti. Sluníčko na nás pere, ale já se těch pohledů na jezero a na Watzmann nemůžu nabažit. V tuhle chvíli jsem opravdu šťastná, škoda, že nazpátek se rozmnožili lidi a je jich okolo nás opravdu už dost. Na zpáteční cestě už jen odpočíváme a užíváme si každý větříček na vodě. V půl třetí jsme zpátky u auta i s koupenými pohledy pro rodinu a kamarády. Jedeme do kempu, kde se najíme a čteme si knížku. Večer sepíšeme všechny pohledy (dá to opravdu fušku) a jdeme spát. Zítra nás čeká poslední den.


 

Ráno se probouzíme bez budíku a pomalu a jistě si balíme stan, zaplatíme za každý den 31 euro/stan/auto a jedeme na poslední výlet k soutěsce Almbachklamm. Přečetla jsem si, že je to velmi hezké místo, proto neleníme a jedeme. Soutěska není daleko od kempu. Zaplatíme každý vstup (6,5 euro/osoba) a jdeme podél vody. Jsme tu kolem půl desáté a není tu zase tolik lidí. Asi všichni vstávají fakt pozdě, jinak to nechápu. :) Pomalu nenásilně stoupáme, někdy jdeme po uměle vytvořených schodech, někdy po lávkách…. Vody moc není, protože je tento rok velmi sucho, ale i tak je to překrásné místo. Cesta k rozcestníku nám trvá asi necelou hodinku a u něho se rozhodujeme, jestli půjdeme dál nebo se pomalu vrátíme. Časově to vycházelo na stejno a my si vybrali, že se budeme stáčet zpátky. Až nyní začalo fakt velké stoupání do kopce a opravdu jsem lapala po dechu, několik chvilkových zastávek proběhlo, a nakonec vylézáme ke kostelu Wallfahrtskirche Ettenberg, kde si sedneme a pár minut zase odpočíváme. A co jsme hezky vylezli, si zase hezky slezeme. Nejdříve jdeme na přímém sluníčku po loukách a pak se konečně dostaneme do stínu. Cesta je příjemná, i když cesty dolů máme dost, protože nás bolí stehna ještě po prvním dni výletu. Okolo dvanácté jsme již zase u auta a rozhodujeme se, jestli podnikneme ještě nějaké výlety nebo pojedeme domů. Cesta bude dlouhá (500 km), proto se rozhodujeme pro druhou variantu. Trochu mě to mrzí, protože bych tu zůstala co nejdéle, ale musíme být zodpovědní. Cesta utíká rychle, na silnicích není tolik aut, kolik jsem myslela a domlouváme se, že v Táboře si uděláme radost a půjdeme na večeři do indické restaurace. Po všech peripetiích (rozkopané silnice v Táboře) se dostáváme na parkoviště a potom i do restaurace. Martin si vybírá něco z jehněčího a já si dávám klasiku. Po několika soustech je mi ještě větší vedro než před pár minutami. Jídlo je dobré, bohužel nám ho přesolili. Každý z nás si půlku jídla nechá zabalit (aspoň máme na zítřejší oběd do práce) a jedeme směr Průhonice. Za hodinku jsme doma a jsem opravdu překvapená, že dokážeme po celodenní únavě ještě vše vybalit a já pustit pračku. Těch pět dní v Rakousku byl skvělý zážitek, který mi zase dobyl na chvíli baterky a jsem ráda, že tuhle krásu jsem mohla spatřit na vlastní oči. Doufám, že jsme v Alpách nebyli naposledy!







Přechod Vysokými Tatrami

Vysoké Tatry! Už několik týdnů se těším, až se konečně poprvé podívám do Tater. Tři měsíce dopředu si kupujeme s Šárkou lehátkové lůžko v Regiojetu. Důležitý je termín a ten máme... :) Jedeme 4. – 9. 7. 2018 a už se nemůžu dočkat. Náš plán je přejít celé Tatry bez krosny. V celém národním parku je zakázané stanovat, a proto hledáme chaty, které potkáme během cesty, budou levné a nejlépe se snídaní a večeří. Nakonec podle zvážení cesty, sil a času jsme vybraly chatu Majlátku, Zbojnickou chatu, Zamkovského chatu a při Zelenom plese a skoro vše s polopenzí. Až po celém výletu víme, že jsme si to nešťastně rozvrhly (některé dny náročnější a některé časově velmi lehké).


Ve středu večer nás čekal vlak na Hlavním nádraží, kde jsme se rychle uložily a šly spát. Měly jsme štěstí na spolucestující, protože všechny byly mladé holky, takže jsme se nebály o sebe ani naše batohy. V kupé bylo velké vedro, takže jsme bohužel musely otevřít okno. Takže během cesty rachotily koleje, vítr a celkově zvuk vlaku celým kupé. Doporučuji si vzít na cestu špunty do uší, udělají velkou zásluhu. Ve 4:33 dalšího dne přijíždíme na stanici Štrba, kde přestoupíme na električku do Štrbského plesa. A náš výlet může začít. :)


Nakonec si bohužel Šárka musí vzít krosnu, protože jiný menší batůžek na cestu nemá a já si užívám můj nový batoh Osprey (26 litrů) od Martina k narozeninám. Z vlakového nádraží jdeme rovnou ke Štrbskému plesu, které celé obejdeme a užíváme si chvil, kdy tam ještě nikdo není. Po krátkém okruhu pomalu a jistě vyrážíme do Popradského plesa, kde máme ubytování. Cesta po červené není náročná, žádné vysoké převýšení se nekoná. Čím dál víc jde stejnou cestou turistů, a proto dále nepůjdeme po vrstevnici až k plesu, ale scházíme na zelenou, která vede okolo Hincova potoka. Po přechodu mostu přes řeku a vystoupání kopečka spatřujeme Popradské pleso v jeho kráse. Je nádherné, chtěly jsme si nejdřív dát batohy do chaty, ale je to tu tak krásné, že se jdeme po žluté podívat na symbolický cintorín (hřbitov). Hřbitov má obrovské kouzlo a ducha. Všude na skalách jsou umístěny pamětní desky se jmény lidí, kteří zahynuli nejen ve Vysokých Tatrách. A na samotném kopečku je kaplička, na které je na stěně napsáno: „Mrtvym na pamiatku – živým na výstrahu“. Nějakou dobu trvá, než si celý hřbitov projdeme a vracíme se k plesu, které projdeme dokola až k Majlátově chatě. Za odměnu si dáváme pivo Šariš (mnozí odborníci tvrdí, že je to dno pivovarského průmyslu), ale mně neskutečně zachutnalo. No a po dvou pivečkách si jdeme lehnout do naší komnaty a spíme tři hodinky. Nakonec se po odpoledním šlofíku dokopeme i k procházce. Bereme to po modré směr Rysy po Mengusovské dolině. Nakonec se obracíme u „vodopádu“ na Hincově potoce. Tato nenáročná procházka nás zmohla natolik, že si musíme objednat u chaty dalšího Šariše.


Další den nás čeká nejnáročnější den celého našeho výletu. Vstáváme v brzkých hodinách, abychom mohly vystoupat sedlo pod Ostrvou. Je krásné pozorovat zmenšující se chatu a Popradské pleso a ubírat se k dalším vrcholům. Od vrcholu jdeme více méně po vrstevnici či nenásilně scházíme, až dorazíme k ledovcovému jezeru Batizovské pleso. Jezero je opravdu nádherné a máme štěstí, že na tuto trasu nevyšlo tolik turistů a máme ho stále jen pro sebe. :) Po červené scházíme až k Sliezskemu Domu. Do té doby na nás pařilo sluníčko o sto šest… Během pivečka na posilněnou se v dálce honí mraky. Trošku se obáváme, že dnešní trasu na Zbojnickou chatu nezvládneme. Chybí nám poměrně velká část cesty a my už jsme teď zralý na odpočinek. Rozhodnutí necháme na později a dáváme si v chatě smažák (8 euro). Zjišťujeme, jestli mají volno v noclehárně a bohužel nemají, proto čas nečas, musíme jít dál. Bereme na sebe pláštěnky a po zelené jdeme k sedlu Prielom. To ještě nevíme, co nás čeká.

 
Kocháme se u chaty Velickým vodopádem, potom Dlhým plesem a pomalu stoupáme k sedlu Polský hrebeň. Před zdoláním tohoto sedla potkáváme partu kluků, kteří sestupují a čekají na svého kamaráda, který se velmi bojí. Ono je i trošku čeho, protože musíte přejít kus cesty po řetězech a skobách bez jištění. Máme radost, že jsme to zvládly. Myslíme si, že to nejhorší máme za sebou. Ale po sestupu k Zamrznutému plesu víme, že to nejhorší máme před sebou. V dálce vidíme sedlo Prielom a miniaturní lidi, kteří se snaží tuto část zdolat. Nás už opouštějí síly, proto si ještě v Zamrznutým kotoli dáváme svačinku a vyrážíme nahoru. Jednu část přecházíme i po sněhu a potom pomalu a jistě jdeme po kamenech a suti a vše nám klouže. Díky holím se cítím bezpečněji. Skoro u vrcholu schováváme hole, pomodlíme se a po řetězech a skobách přecházíme Prielom. Nekoukáme se dolů, protože jedno ujetí nohou a může se nám stát opravdu něco hodně špatného. Na skobách chvíli odpočíváme a nabíráme síly a konečně jsme nahoře. Jestli jsme si mysleli, že to máme za sebou, tak ne! Musíme se dostat dolů. Všude je kamení a suť, a jestli to klouzalo nahoru, dolů je to ještě horší. Většinu cesty sjíždíme po „prdeli“. Po několika minutách jsme dole a už nás čeká cesta po vrstevnici. Mám takovou radost, že jsme vše zvládly a cíl je v dohledu, že mám o 100% více síly. V dálce vidíme Zbojnickou chatu, kde se později ubytujeme a koupíme polopenzi. Z chaty mám největší zážitky, protože vedle mě na matraci spal muž, který celou noc chrápal a naproti nám spala chrchlající (nemocná) žena. A když jste chtěli jít na toaletu, museli jste jít ven do kadibudek, které příšerně smrděly. Větší smrad jsem na toaletách nezažila. Paradoxní je, že v této chatě se mi nejvíc líbilo, jak prostředím, tak lidmi, kteří tu s námi byli.

 
Další den ráno vycházíme včas, abychom se dostaly k Zámkovského chatě. Celá trasa vede přes Velkou studenou dolinu a můžu vám říct, že ta cesta byla nejkrásnější z celého výletu. Bohužel jsme v druhé třetině vstoupily do mlžného oparu a moc jsme toho neviděly. I tak ta atmosféra a tajemno bylo nepopsatelné. Většinu cesty jsme šly podél Studeného potoka. Na rozcestí potkáváme velmi mnoho turistů a já začínám být otrávená. Miluju hory a nejšťastnější jsem s nimi sama. Ale co, je to velmi oblíbená turistická destinace, tak musím držet hubu a krok. :) Dostáváme se velmi brzo k Zámkovského chatě, kde máme zařízené ubytování. Domlouváme se, že si dnes odpočineme, protože nás čeká další den náročnější část, a to hlavně časově. Dáváme si pivečko, odpočíváme a užíváme si dovolené.


Ráno nikam nespěcháme, protože na 10:40 mám objednanou lanovku na Lomnický štít. Tu jsem objednávala šest dní předem, protože je velmi žádaná a hned se vyprodá. Bohužel v rezervačním systému byl v tomto čase jeden lístek, tak jsme se domluvily, že Šárka počká dole. :( Po osmé vyrážíme ke Skalnatému plesu, odtud mi vyjíždí lanovka. Cesta je příjemná a v dálce vidíme nádhernou horu Slavkovský štít. Po více než hodině jsme na místě a jdeme si prohlédnout okolí. Už z dálky je patrné, že Lomnický štít je v mracích. Máme časovou rezervu, proto si jdeme dát kafe s whisky. Čas nějak podezřele rychleji utíká a já už nastupuji do lanovky. Vejde se nás tam 15 osob a cesta trvá asi deset minut. Po vystoupení dostaneme kartičku s číslem. Je to proto, že na vrcholu můžeme být určitou dobu a oni nás podle čísla vyhlásí. Nahoře je většina vyhlídky v mracích, pouze polská část není ničím zahalená. Mám radost, že aspoň něco můžu spatřit. Po 40 minutách se rozpíjí mraky i na slovenské části a já mám konečně možnost zahlédnout slovenské vrcholky a třeba i Téryho chatu. Je to opravdu nádhera. Jsem ráda, že jsem se mohla podívat na druhou nejvyšší horu (2634m).


Po dvanácté hodině již šlapeme po modré směr Zelené pleso. Bohužel je uzavřený chodník po červené (přes Svišťovku), který je jeden z nejkrásnějších z celých Tater. Terén je velmi nenáročný a většinu cesty sestupujeme až ke Kovalčíkově Polaně. Tam se držíme žluté turistické a celou dobu jdeme velmi mírně do kopce a podél nás teče Zelený potok. Po několika hodinách docházíme k chatě při Zelenom plese a můžu vám říct, že to místo je dokonalé. Celé toto „údolí“ je obehnáno hory a věřte, že tento pohled se jen tak neokouká. Dáváme si pivo na zahrádce a dáváme se znovu do řeči s lidmi, které jsme poprvé potkaly již na Zbojnické chatě. Je to mladý pár, který má stejný humor a ukecanost jako my. :) Nakonec všichni spolu trávíme celý večer i s panem Petrem, se kterým se seznamujeme pár minut po prvním pivu. Po deváté hodině večerní se přemisťujeme do vinného sklípku, kde si půjčujeme kytaru a až do jedné hodiny ráno hrajeme, zpíváme a bavíme se. Je to skvělé zakončení celého našeho pobytu.


Ráno dostáváme „facku“ po náročném večeru a po vynikající snídani (bufet) scházíme do Tatranské Lomnice. Aby cesta nebyla stejná, scházíme přes Velké Biele pleso a více méně po modré se dostáváme do města. Časově to moc dobře nemáme vypočítané, protože vlak z Popradu nám jede až za osm hodin do Prahy. S novými kamarády si dáváme ještě poslední pivo na nádraží v Popradu a pomalu se loučíme. My si uděláme ještě radost na závěr a jdeme se dobře najíst. Potom jdeme trpět na nádraží, kde čekáme a čekáme… Nakonec se i dočkáme. Při cestě do Prahy velmi rychle usnu a vše uteče jak voda. Ráno nás probouzí budíček a v šest jsme na Hlavním nádraží. A to naše dobrodružství nekončí, protože jsme se hecly a šly obě rovnou do práce. Tam jsme přetrpěly den. Doma jsem se v šest hodin jen tak na chviličku natáhla a bohužel jsem už nevstala až do rána. No co už, aspoň jsem se konečně vyspala, protože DOMA je DOMA.


Každoroční výlet s Šárkou se povedl na jedničku, počasí vyšlo ukázkově a už teď je mi smutno, že už vše máme za sebou. :( Vysoké Tatry jsou překrásné a určitě jsem tu nebyla naposledy. Už teď jsem měla choutky se kouknout na lístky na vlak. A kolik vše stálo? Celá dovolená s jídlem, cestou, lanovkou a mnoho Šáryšů stála přesně 229 euro (6000Kč). Trasa lze ujít za kratší časový horizont, ale my jsme nikam nehnaly, protože jsme měly DOVOLENOU. :)

Ceny:
Cesta na Slovensko Regiojet – 399 Kč
Cesta do Prahy Regiojet – 476 Kč
Vlak do Štrbského plesa – 2 eura/osoba
Majlátka – 26 euro/osoba
Zbojnického chata s polopenzí – 35 euro/osoba
Zamkovského chata s polopenzí – 30 euro/osoba
Chata pri Zelenom plese s polopenzí – 31 euro/osoba
Lanovka na Lomnický štít – 28 euro
Pivo Šáriš – 2,5 eura
Obědy – od 5 – 8 euro
Polévky – 2,5 – 3,5 eura

Délka trasy:
1. den 14 km
2. den 15,5 km
3. den 7 km
4. den 13 km
5. den 11 km

Designed By Blogger Templates