U jezera Gjende se žije blaze....i s krávami!

Spíme asi dvanáct hodin v kuse, což je u nás divné. V Praze spíme v průměru sedm hodin. Miluju spánek a někdy si říkám, že si ho nedopřávám tolik, kolik bych měla. Ale to bych nestíhala další věci, co mě v životě baví. Ale tady si ho náležitě dopřávám. Za stěnami stanu slyšíme zvonit zvonce a my se zatím v klidu nasnídáme a povídáme si. Nemáme kam spěchat, protože náš harmonogram je dojít k jezeru Grisletjønnen, které je asi jen sedm kilometrů daleko, ale zato docela velké převýšení. Oblékáme se, že půjdeme na procházku okolo jezera bez batohů. Už odcházíme a v dálce slyšíme zvonce a vidíme krávy, jak jdou k našemu stanu. Martin vystresovaný neví, co má dělat. Já to vím! NIC! :) Odcházíme na procházku s pocitem, že už možná nikdy neuvidíme náš stan. Martin je dost nepříjemný, nedá se s ním bavit. Já jsem ta, která se snaží být v klidu a on prý nemůže být v pohodě, když ví, že nám krávy možná cupují stan. Mám si uvědomit, že nám možná končí díky norským kravám výlet, na který jsme se těšili celý rok. 

Okolí jezera Gjende je nádherné. Vše se zrcadlí v průzračné vodě a začíná svítit žlutý mozol. Fotím všechno, co vidím. Zpětně si uvědomuju, že jsem si to tam mohla užít ještě déle. Na procházce jsme byli asi něco přes hodinu, což je docela krátká doba na tak krásnou přírodu.

 

Vracíme se k mostu, kde vidíme, že se kravám náš stan opravdu hodně líbí. Pořád ho obcházejí, ale zatím to vypadá, že nic nezničily Co teď? Ani jeden jsme s krávami neměli zkušenosti, proto jsme u závory stáli tak půl hodiny a čekali, jestli se neumoudří. Samozřejmě krávy jsou krávy a neumoudřily se. Najednou se u nás objeví člověk, který prochází stádem a nic se mu nestane. Neříkejte mi, že je to tak lehké? Vezmu si pro jistotu klacík na sebeobranu a vcházím do davu. Klepu se tak, že slyším i svoje srdce. Ale snažím se kravám nedávat nic znát. Jsem venku ze stáda! Zrychluju krok a jdu ke stanu. Tam se ještě bojácně snažím krávy rozehnat. Martin mi je už v patách a domlouváme, že jeden bude hlídat venku a druhý sbalí všechny věci, abychom mohli z tohoto kravího území odejít. Domluveno, Martin je už ve stanu a já se snažím domluvit kravám. Jsou docela milé a hlavně zvědavé. Jednu začínám mít ráda, protože mě olizuje a chce se hladit. Možná tím, že ukazuju svoji dobrotu, se přibližují další krávy. Martin na mě křičí, jestli ještě žiju. Žiju! A snažím se nás zachránit. Martin má po dvaceti minutách sbaleno, hází mi batoh, který si poprvé za celou dobu nasazuji sama. Každý z jedné strany bereme stan a odcházíme k mostu. Krávy se nechtějí ale rozloučit, stan se jim líbí, a odcházejí s námi v průvodu. Konečně jsme za mostem. Konečně ze mě všechno spadlo. Fíhááá, to bylo teda dobrodružství. Zpětně se mi příběh s krávami líbí, ale tam jsem se ještě klepala. Stan máme sbalený a začíná malinko poprchávat. 

Martin odchází do chaty vykonat potřebu a já si sedám na batoh a začínám obědvat. Dnes jsem si vybrala náš nejoblíbenější pokrm – tuňákový salát. I když mrholí, tak mi počasí nezkazí chuť. Jsme po obědě a vyrážíme k jezeru. Naposledy si užijeme krávy, které o nás nejeví zájem, protože již nevidí antracitový stan. Pomalu stoupáme a v dálce vidíme jezero. Tyhle pohledy mi budou chybět. Dnes jsem odpočatá, proto jsou nohy hbitější než kdy jindy. 

Odpočíváme klasicky na kamenech u trollů. Když už vypadá, že jsme na vršku, tak v mapě zjišťuji, že se šeredně pletu. Musíme jít dál. Myslím si, že hezčí pohledy neuvidíme, ale v dálce zpozorujeme duhu. Už nikdy nechci zpátky domů! :) No ale zpátky do reality, musíme jít dál. 

Poslední kopec a už jsme na místě. U jezera to vypadá jak v tundře. Samý kámen, malé keříky, mechorosty a divné kytičky. Hledáme místo pro stan a nacházíme ho u velkého kamene, u kterého je postavená lodička pro rybáře, kteří zde v příznivých podmínkách chytají ryby. Nyní je jezero ještě zamrzlé, proto nevidíme žádného rybáře. Divný. :)

Nemůžeme najít žádnou rovnou plochu, proto vysteleme stan tam, kde je nejrovnější místo a Martin nám jde udělat večeři. Jdeme vařit instantní rýži se sušenými rajčátky na doporučení Heduš. Jak bych to mohla říct slušně. Představte si, že se s tím Martin morduje 45 minut a pak to ochutná a není to nikterak dobré? No nakonec nám nic lepšího nezbývalo a snědli jsme to. Po jídle šel Martin umýt ešus do zamrzlého jezera. Jeho ruce byly jak led, stále nechápu, že se obětoval a celou dobu umýval nádobí pouze on. Problém je v tom, že moje ruce a nohy jsou furt studené, proto mi to nechtěl svěřovat. Věděl, že bych mohla lehce onemocnět, což v téhle norské tundře není dobrý nápad. Týden před odjezdem jsme ještě polykali oba antibiotika. Kolikrát si říkám, že nemoci vědí, kdy mají přijít. My jsme se do té doby teda vykurýrovali, ale měli jsme to jen tak tak. Po večeři jsme si zase chvilinku povídali a následně usnuli. Zítra nás čeká další těžká pasáž.

Domov obrů - Jotunheimen se stává i naším domovem...

Autobus nás vysadil u chaty Spiterstulen, u které se může za poplatek stanovat. Ale my nechceme, proto i v dešti vyrážíme kousek dál, kde si chceme postavit stan. Informační tabule hlásí, že není dovoleno stanovat kilometr od chaty. Fakt paráda! Už chci být ve stanu, ve spacáku a udělat si pohodu. Terén je kamenitý a až později pochopím, že to nebude lepší. Když nejsou kameny, jsou ještě větší kameny, a když nejsou velké kameny, tak jsou přechody vodou nebo sněhem. Ale to až později. :) Po necelém kilometru (zákazy - nezákazy, už prostě nemůžu) nachází Martin místo pro stan. Místo je kousek od řeky, která je pěkně slyšet, ale Martin mě ujišťuje, že ten zvuk nebudu vnímat. Dám na jeho radu a začneme stavit stan. Koukám po okolí a vidím pouze kameny, nízké křoviny, trolly, řeku a hory. Můj první pocit z pohledů je smíšený. Krajina se mi otevírá a já vím, že jsem její součástí. Ta syrovost krajiny je nezvyklá, protože člověk z Čech nic takového na našem území neuvidí. A co všechno uvidíme na vlastní oči? Kamenná úbočí a ostré vrcholky, ledovce, hluboké říční údolí, skalnaté rokle, které jsou protkané bystřinami s vodopády spadající do krásně čistých jezírek. Jsme pozitivně naladěni, protože víme, že zítra nám začíná dobrodružství. Co vlastně zítra?! Už nám začalo a já jsem opravdu moc zvědavá, jestli všechno dobře zvládnu! Moje myšlenka je, že si každý den večer budu sepisovat deník, co jsme celý den dělali. Po dvou dnech náročného terénu jsem věděla, že to nezvládnu, protože půjdu radši spát. A teď trpím, protože chci sepsat náš příběh.

Ráno vstáváme bez budíku. Člověk, který je zvyklý mít budík i o víkendu, si neskutečně užívá tento stav. Probouzíme se okolo deváté a snídáme. Dneska nás čeká jeden z nejnáročnějších úseků, který je asi patnáct kilometrů dlouhý. V Čechách vše ujdeme do čtyř hodin, ale tady je to jiné… Kopce, všudy přítomné kameny a těžký batoh vše zpomaluje. Složíme věci, nasadíme čepice a můžeme jít. Počasí je zatažené, ale neprší. Brzo pochopím, že když neprší, je pro každého turistu nádherně. I kdyby bylo pouze osm stupňů nad nulou. Prvních pár kilometrů se snažím sžívat s bagáží a obdivuju přírodu, kterou jsem ještě nikdy neviděla. Pár turistů v parku potkáváme, ale Martin mě ujišťuje, že za celou dobu jich potkáme minimálně. Všichni jsou usměvaví, příjemní a já jsem překvapená, že potkáváme dost lidí, co jdou na túru sami. Martin mi říká, že to není ojedinělé, protože Norové jsou často samotáři a introverti. Po několika kilometrech se dostáváme na „rozcestí“, kde Martin rozhodl, že se musíme začít ubírat do kopce. Trollové tam jsou, takže jsme až po dvou kilometrech překvapeni, že zde začíná ledovcové území a my si máme připravit výbavu. Martin se na mě koukne, ať neřvu a nezlobím se. Mlčky jdeme zpátky na rozcestí, kde chvíli odpočíváme.

Čeká nás velké převýšení, už teď jsem unavená. Po cestě potkáváme sobíky na sněhu a moje nálada se zvedne, protože si můžu odchecknout jeden ze snů v Norsku. Jsou dosti plaší, a když běží na kopce, tak se krásně maskují barvou srsti. Přicházíme k prvnímu jezeru, které je naprosto zmrzlé a naše cesta vede sněhem k druhému jezeru. Martin obě jezera viděl nezamrzlé a já si z fotek vybavuju, že každé z nich má jinou barvu. Škoda, že je neuvidím nezamrzlé.

Stezka pod názvem Urdadalsbekken má trvat k další chatě 9 hodin, ale my už nyní víme, že to nezvládneme. Počasí se zhoršuje, fouká silný vítr, teplota je okolo deseti stupňů. Začínám mít promočené boty od sněhu, nálada je na bodu mrazu kvůli únavě a terénu a já už chci být u jezera. Zvládneme to vůbec? Martin nachází jedno „erární“ stanové místo uprostřed šutrů a říká, že dál už to dnes nezvládneme. Jsme asi 1800 metrů nad mořem a je už velká zima. Postavíme stan a já jdu okamžitě spát. Je mi šílená zima, hlad nemám, a proto říkám Martinovi, že se navečeříme později. Nakonec se probouzíme až ráno.

Martin vykoukne ze stanu, na kterém je ještě přimrzlý rampouch a kouká do dáli. Jaké překvapení, když sluníčko svítí o sto šest. Mně se chce na toaletu, ale nechci si obouvat jediné a bohužel mokré boty. Musím se překonat! Vše zvládám, pak snídáme, balíme stan a bagáže a vyrážíme k jezeru Hellertjønne.

Už od rána mi není dobře, nevím, jestli je to tím, že jsem včera nevečeřela nebo slabostí. Snad mi bude lépe. Hopsáme mezi kameny a sněhem v mokrých botách, které jsou za chvíli zahřáté, a asi po necelém kilometru se nám otevírá údolí s jezerem. Nádherný pohled! Musíme to vše zdokumentovat… Scházíme k jezeru, kde si dáme k obědu kaši se sušeným ovocem. Nemůžeme se nabažit pohledů na jezero, na které se krásně zrcadlí blankytně modré nebe a sluníčko. Nikdo nikde…

Posouváme se na druhý konec jezera, kde klidná hladina jezera rychle přechází ve vodopád. Lehám si na kámen a zavírám oči. Takhle vypadá pocit štěstí. Nic mi nechybí. Po chvilce vyrážíme strmým kopcem dolů ještě do nižšího údolí a máme na večer dojít k jezeru Gjende. Z hor se pomalu přemisťujeme do „nížin“, proto vidíme různé typy krajiny. Od kamenů a nízkých porostů až po velkou zeleň, stromy a květiny. Pár kilometrů jdeme podél vody, kde jsou nízké uchozené kamenné uličky a okolo nich jsou nízké porosty. Mně to moc nevyhovuje, protože mám v ruce trekové hole a špatně se mi s nimi prodírá. Stále se zachytávám o nízký porost. Neskutečný zážitky jsou tehdy, když přecházíme široké vodopády, protože jiná cesta na druhou stranu neexistuje. Cestou, když vidíme velké kameny, odpočíváme přímo na nich, kdy místo toho, abychom si bagáže sundali, tak si je o kámen opřeme a chvíli ulehčujeme zádům. Zjistila jsem totiž po prvním dnu, že sundávat zátěž při každém odpočinku je dost namáhavé a vyčerpávající.

Pár set metrů před koncem dnešní cesty za plotem, který musíme přejít, potkáváme stádo krav. Zalekneme se, protože nevíme, jak krávy reagují na lidi. Radši jim necháváme volnou cestu a my přecházíme přes bažiny, mokřiny a jiné šílenosti. Krávy obcházíme… Podle čuchu poznáváme, že dané území patří jim. Konečně jsme tady! Docházíme k chatě Gjendebu, kde končí náš další den. Martin se jde dovnitř zeptat, kde můžeme stanovat bez poplatků. Pán z chaty ho ujišťuje, že můžeme všude za mostem. Není blbý, pamatuje si to správně. :) Hledáme místo, v dálce slyšíme zvonce od krav a my se těšíme na odpočinek. Vybaleno, umyto, zabaleno do spacáku, najedeno a můžeme jít spát. Už mi začíná chybět sprcha. Každý den se myju napuštěnými mokrými ubrousky, ale není nad to si dát sprchu nebo vanu. Hlavu si neodvážím venku mýt, protože je voda všude extrémně ledová a hlava by mi neuschla ani za celý den. Jen bych nastydla a to si v horách nemůžu dovolit. Ještě že existuje suchý šampón. :) Tak my už jdeme spát, dobrou!

Příště uvidíte, jak se vypořádáme s hlavními obyvateli jezera Gjende - krávami!

Vzhůru na sever - do země sobů, losů a trollů

Norsko! Pod tímto pojmem si hlavně představím přírodu a zimu. Už dlouho jsem se do této země chtěla podívat, ale nikdy jsem neměla nikoho, kdo by tam se mnou jel. Většina kamarádů jezdí se svými partnery a ostatní jsou na pláže, drinky, sluníčko a odpočinek. Pak existuje další skupina lidí a to jsou lidé, se kterými nechcete jezdit na dovolenou. Jsem člověk, který využívá svůj volný čas aktivně. Vymýšlím různé výlety a to hlavně do přírody. Naštěstí jsem se před více než rokem zamilovala. Nejenže to byla a stále je velká láska, ale díky stejným koníčkům jsme tyto výlety mohli plánovat společně. Martin věděl, že se chci do Norska podívat, a když jsme plánovali dovolenou, tak volba padla na něj. Martin na stejném místě a trase byl před více než pěti roky s přáteli a chtěl se ještě jednou podívat na ono místo. Než jsme koupili letenky, tak mi udělal prezentaci a já věděla, že musíme jet! Letenky jsme kupovali v listopadu přes leteckou společnost Norwegian do Osla. Odlet z Norska jsme promýšleli dlouho a nakonec mi Martin řekl, že by byla škoda, abych neviděla druhé největší město Norska. Takže jsme letenky zpátky do Čech kupovali z Bergenu. Obě letenky i s dvacetikilovým zavazadlem stály okolo 3500 Kč na osobu. A kdy vůbec letíme? 1.července po práci a vracíme se 14. července 2016 na letiště Václava Havla (pro mne furt Ruzyně). Teď už musíme jen půl roku počkat, až vyrazíme. Je to dlouhá doba… V květnu si kupujeme lístky na vlak, který nás dopraví do Otty. A čekáme…

Na konci června se snažíme vymyslet, co vlastně budeme jíst, protože od března nejíme lepek. Domlouváme se, že když nebude zbytí, tak si chleba klidně koupíme. Já jsem ale přesvědčená, že to zvládneme bez něj. Naše vybíravost k pokrmům není veřejné tajemství. Takže úkol je jediný, najít jídlo, které bude bez lepku, bude dobré, zasytí nás a nepřejíme se ho za dva dny. Už několik měsíců jíme chleba, který je vytvořen z mandlové a kokosové mouky, různých semínek a psylia. Vím, že ho tam chci, ale všichni mě odrazují, že nemůže vydržet. S mamkou vymýšlíme, že mamči kamarádka Eva má speciální stroj, který zataví chleba do sáčku a vycucne z něj vzduch. Věřím, že tento plán klapne. Nyní už vím, že se plán podařil. Ještě jsme z Norska jeden chleba přivezli. Už jsou to dva měsíce, co jsem chleba neměla, protože díky čtrnáctidennímu výletu ho nemůžu ani vidět. Ale už cítím, že by na něj chuť možná přišla.

Můj jídelníček musel být vymyšlen do detailů, protože na naší cestě nebyl ani jeden krám, takže jsme museli mít dostatečné množství jídla na celý pobyt. Nejdřív jsem sepisovala, že musíme pravidelně jíst 5x denně. Martin mi poradil, že teplé jídlo stačí pouze jednou denně a to před spaním. Věřila jsem mu, protože jsem vlastní zkušenosti neměla. Takže co na večeři? Sehnali jsme v outdoorových obchodech pytlíkové večeře Travel lunch, které se vyrábějí procesem zamrazení a dehydratací. Takže jednoduše pytlík otevřeme, zalijeme horkou vodou, zamícháme, počkáme deset minut a můžeme rovnou jíst. Je to opravdu jednoduché, skladné, poměrně drahé (260 Kč – 2 porce) a dají se sehnat bezlepkové. Další alternativa byl tip od mé kamarádky z vejšky Heduš na instantní rýži s různými příchutěmi, kterých jsme koupili asi šest. Bohužel jsme to v Praze nezkusili, protože na to nebyl čas. Až v Norsku jsme si vyčítali, co je to za hnus. Při odletu do Prahy jsme dvě krabičky vyhodili. Ani psovi bych to nedala. :)

Na svačinky jsme si objednali přes internet tunu kešu oříšků, sušeného ovoce, tyčinky s belgickou čokoládou a kokosem, další oříškové tyčinky v medu, ale i sušené hovězí maso. Snídaně byly jasné, vzali jsme si bezlepkové kaše značky Nominal, agávový sirup na oslazení a směs lesního ovoce sušené mrazem. Dále jsme si k tomu našemu skvělému chlebu koupili klobásky typy – čabajka nebo fuet. Obědy se většinou skládaly z klobás, salámů, Májek nebo konzervovaných tuňáků. Pro mě největší delikatesa byl tuňákový salát od značky Rio Mare, který byl neskutečně dobrý, ale předražený. V salátu je víc zeleniny než ryby, tak nechápu, proč tahle sranda stojí stovku. Ale k věci. Ten neskutečně drahý tuňák byl jedno z nejlepších jídel, co jsme v Norsku jedli.

Pro případ nedostatku energie jsme měli s sebou připravený hroznový cukr, který jsem nakonec nejedla v největší oslabenosti, ale protože mi chutnal. :) Kupovala jsem si jeden v lékárně a druhý v drogerii DM. A nyní můžu říct, že daleko lepší je ten v lékárně. Jako třešničku na dortu jsme si koupili malinovici, která měla fungovat jako dezinfekce. Asi jsem ještě nezmínila, že žádný filtr na vodu jsme nebrali. Martin z předchozích let věděl, že není potřeba. V Norsku najdete vodu na každém kroku, takže byla jistota, že neumřeme žízní. Kdybych musela tahat barely vod, tak jedu autem a opravdu celou cestu nejdeme po svých. 

Mám radost, protože jsem bezlepkovou stravu na celý pobyt vymyslela a nyní jen musíme dát do 65 litrového batohu karimatku, spacák, stan, jídlo, lékárničku, pár kusů oblečení. Bylo by dobré, kdyby měla krosna jen pár kilogramů. Ale když poprvé zkouším velikost, tak se mi to tam nějak nevejde. Takže všechno znovu vyndat a přeskládat. Do toho máme všechno v igelitových pytlících, protože kdyby pršelo, tak ať nemáme všechno mokré. Počasí v Norsku není stálé. I když jsme měli štěstí, protože podle průvodce je nejstálejší na začátku července. Celé území, pro které je typické velké množství srážek (až 3000 mm ročně), leží v subalpínském, alpínském a niválním stupni. Tak teď budeme doufat, ať neprší. Martin je ze mě malinko rozladěný, protože už pár měsíců dopředu říkám, že se nemá čeho bát, protože my budeme mít prostě hezké počasí. Do odjezdu mě často prosí, ať to hlavně nezakřiknu. 

Nastává den D a my ještě jdeme do práce. Proč bychom si měli brát dovolenou, když máme být na letišti okolo 17:30 hodin? Po příjezdu z práce kontrolujeme bagáže, letenky, doklady, trekové hole a foťák. Foťák je jeden z nejdůležitějších komponentů v Norsku. I kdyby se nevešlo do batohu všechno jídlo, foťák musí letět s námi! Vypadá to, že máme všechno. Kolega z práce nám půjčuje ruční váhu a my koukáme na výsledek. Můj batoh váží 18,3 kg a Martinův 19,9 kg. Nooo… A to s sebou nemáme ještě vodu… Zkouším si bágl nasadit na záda a věřte, nevěřte, nemůžu si ho sama nasadit. Martin mi ho pomáhá nasadit a po celou naší trekovou cestu tomu nebude jinak. To už nám volá Martinův taťka, že už na nás čeká dole. Bereme si jediné boty, které do Norska máme (pevná treková obuv), krosnu, bundu a jdeme k autu. Za půl hodiny jsme na letišti a naše první velké společné dobrodružství pod stanem může začít!! První zážitek nastává už v hale na letišti, kde si objednáváme Chilli con carne. Protivná obsluha, jídlo bez chuti a cena dvou porcí je 350 Kč. Takže na letišti už nikdy víc nejím. 

Vylítli jsme do oblak v 19:20 hodin a cesta trvala necelé dvě hodiny. Přežila jsem i přetlaky v uších, na které trpím neskutečným způsobem. Na letiště Oslo – Gardermoen jsme se dostali včas a za necelou hodinu a půl nám jel vlak do Otty. Místenky jsme si kupovali předem, a tak jen čekáme na nástupišti. Tam potkáváme Čecha, který se s námi zapovídá o našich cestách. My se od něj dozvídáme, že chce za deset dní ujít asi 300 km. Popřeju mu hodně štěstí a jdeme na svá místa. Tam nacházíme deku, polštářek pod hlavu a „klapky“ na oči. Všechno aktivně použiju a snažím se usnout. Bohužel nevýhoda výhoda je na Norsku ta, že v letních měsících není po většinu času tma. Je půlnoc a furt je šero. Aha… Dávám si klapky na oči a pomalu se snažím usnout. Furt se otáčím, bouchám do Martina a furt ne a ne usnout. Ve tři ráno máme být v Ottě. Můj spánkový deficit je vysoký a my jdeme na vlakové nástupiště, kde z posledních sil nafukuju karimatku a lehám si na zem. Spím asi do šesti ráno, kdy se probudím a říkám Martinovi, ať si taky lehne na zem. Do té doby zkřiveně leží na dvou dřevěných židlích. Odevzdaně mě poslechne a jde si na necelou hodinku lehnout. Já zatím prohlížím letáčky, které jsou na nástupišti a těším se na snídani a autobus do Lomu. 

Sedíme na židlích a užíváme si naší první snídani – chleba s Májkou. Martin od téhle chvíle nemůže Májku vidět, protože mu nesedí obě kombinace. Já jsem si v průběhu cesty dvě Májky ještě dala, ale dalších šest jsme vezli zpátky domů. Už dva měsíce leží ve špajzu a jsem fakt velice zvědavá, kdy na ně přijde řada. Koukáme na hodinky a zjišťujeme, že za patnáct minut nám jede autobus. Nasedáme do autobusu, jsme tu jen my a jedna mladá žena, a kocháme se asi hodinovou cestou do vesnice, která je „bránou“ do národního parku Jotunheimen.

Martin vesnici zná, proto mě vede hned k řece Bøvra, kde vidíme silné peřeje, a já si v duchu říkám, jak moc je příroda mocná a silná. Jdeme se podívat do místního kostela Stavkyrkje, který je opravdu nádherný. Užíváme si první architektury Norska a Martin mi oznamuje, že víc toho v Lomu neuvidíme. Je otrava, že musíme táhnout na hrbu krosnu, ale začínám se sžívat. 

Domlouváme se, že se půjdeme podívat do informačního centra. Zde si nakonec kupujeme mapu národního parku za 600 Kč a přesouváme se k venkovnímu posezení, kde jí studujeme. Po chvilce nás vyruší holčina, která si nás chce vyfotit na Instagram pro reklamu informačního centra. Přikyvujeme a za chvíli nám jako poděkování přináší dvě čokoládky. 

Chvíli se plácáme u vody a pak nás napadá, že bychom si mohli nechat krosny v informačním centru, abychom se mohli po vesnici trochu lépe pohybovat. Další dny už jí bohužel nebudeme moct odložit, takže pár hodin volnosti nám nezaškodí. Ptáme se na informacích, holčiny jsou tam moc příjemné a my odcházíme bez krosen. Taková úleva. Jdeme se podívat do místní pekárny, kde je řada až ven. Ježiši, jak ráda bych něco ochutnala, bohužel už pár měsíců je glutenfree. Tak si kupujeme aspoň kafe a sedíme venku na terase. Vyhodnocujeme situaci… 

Dneska jsme v okolí Lomu chtěli přespat, ale už ve dvě odpoledne nemáme co dělat, proto se rozhodujeme, že vyrazíme autobusem na chatu Spiterstulen již dnes. Martin se jde podívat na jízdní řády a jede nám bus asi za tři hodiny. Já otravuju, že se chci podívat do místního obchodu na jídlo. Chci si koupit nějakou norskou specialitku nebo něco dobrého, ale můj zrak mě asi klame. Martin nekecal a všechno je tak třikrát dražší. Proč si nemůžu koupit ani brambůrky? Vím, že na dovolené se na peníze nehledí, ale já si secsakramensky dlouho rozmýšlím, jestli si koupit brambůrky za 130 Kč. Takže jsem si je nakonec nekoupila. Těch pár hodin pěkně proflákáme, až jsme z toho unaveni. Autobus přijíždí a my kupujeme lístek. Jedna z věcí, co mě na Norsku fakt udivuje, je všude přítomný spojení na internet (vlak, autobus, kavárny, restaurace). Nasedáme a řidič vyráží. Když míjíme hlavní cestu, dostáváme se malými cestičkami a úžinami na chatu. Do teď nechápu řidiče, jak mohl zvládnout přejet pár úzkých mostů. Radši jsem se nekoukala ani dolů, protože stoupání a serpentýny byly opravdu velké. UFFF… Už jsme tady. Malinko poprchává a já si užívám první pohledy na národní park. Zvládli jsme to! Jsme tu a teď nás čeká několikadenní přechod Jotunheimenem, o kterém budu psát příště.