Hurááá. Konečně jsme se domluvily. Zamluvený penzion u Náchoda, Míša si konečně koupila pohodlné boty do terénu a v práci jsme oznámily dovolenou. Jsem trošku nervózní, jestli bude na konci dubna teplo, protože máme celý víkend naplánován od rána až do večera. Týden předem aktualizuju Nory (předpověď počasí – www.yr.no) a modlím se, aby bylo hezky. Předpověď nám moc nevyšla a já svůj plán malinko měním. V pátek má být z celého prodlouženého víkendu nejlépe, proto volím náš hlavní výlet – Adršpašsko – teplické skály.
S Míšou jsme domluvené, že jí vyzvednu okolo osmé před barákem. Nabírám jí přesně, protože nesnáším chodit pozdě, a vyrážíme. Jsme překvapené, že pražské silnice jsou krásně sjízdné a jedeme směr Hradec Králové. V Trutnově se zastavujeme koupit pár dobrůtek na večer a konečně dokončujeme náš cíl – Dolní Adršpach. První zásadní problém. Najít restauraci, kde se dobře najíme. Kámen úrazů těchto jinak moc hezkých výletů. V Dolním Adršpachu jsme našly hotel Javor, který je dopručen Maurerovým výběrem. Zaparkovaly jsme a šly jsme si sednout do restaurace. První výhoda proč vyrazit na výlet v dubnu. Není turistická sezóna, proto v restauraci prakticky nikdo nebyl. Věřím, že v letním období je úplně full, protože od pana číšníka nám bylo řečeno, že domácí limonády nemají, protože by v létě absolutně nestíhali. Objednaly jsme si z denní nabídky (krůtí maso na žampionech s opečeným bramborem – cca 150Kč) a opravdu jsme si pochutnaly. Porce jsou přiměřené a ceny za denní nabídku vyšší. V Praze jsem na vyšší ceny zvyklá, ale popravdě mě to v této lokalitě překvapilo. Ale pravdou je, že je to turistická oblast, proto si to můžou dovolit.
V ruce mám svojí supr trupr vytvořenou mapu na celou cestu. Necháváme auto u hotelu Javor, protože jsme koukaly, že jsou parkoviště placená (70Kč). Sluníčko svítí jako pominuté a my jdeme k informačnímu centru Adršpašské skály, kde si kupujeme vstupenku do skal (70Kč), dáváme razítka do notýsku a vybírám mamce pohled z výletu. Vcházíme do skal a hned jsme unešené. Naproti nám je pískovna Adršpach, kde je průzračně modrá voda.
Jdeme po modré a děláme okruh okolo celého jezírka. Přece se musíme vyfotit u každé vyhlídky. Je tam pár laviček, takže kdo si chce dát svačinku u krásného výhledu, tak vřele doporučuji. Když celé jezero obejdeme, jdeme po zelené, kde vidíme tolik krásných útvarů – Orlí hnízdo, Džbán, Homole cukru… U Homole si Míša lehne na zem jako profesionální fotograf a fotí. Bohužel nic moc nenafotí, avšak já se bavím, co kvůli fotce dokáže udělat. Dále procházíme gotickou brankou, která dříve označovala původní vstup do skal.
Procházíme dalšími útvary, jako jsou Sloní náměstí, Krakonošův zub, Eliščina věž, Čertův most a zjišťuji, že se mi to pomalinku slejvá a všechno se mi jeví nějak tak hodně stejné. Ale kolikrát za rok toto vidíte? Na Vánoce, když dávají Třetího prince. Na rozcestí u Trpaslíka jdeme k Malému Adršpašskému vodopádu, kde následně jdeme naše první schody k lodičce, která pluje v Adršpašském jezírku.
Jdeme po modré a děláme okruh okolo celého jezírka. Přece se musíme vyfotit u každé vyhlídky. Je tam pár laviček, takže kdo si chce dát svačinku u krásného výhledu, tak vřele doporučuji. Když celé jezero obejdeme, jdeme po zelené, kde vidíme tolik krásných útvarů – Orlí hnízdo, Džbán, Homole cukru… U Homole si Míša lehne na zem jako profesionální fotograf a fotí. Bohužel nic moc nenafotí, avšak já se bavím, co kvůli fotce dokáže udělat. Dále procházíme gotickou brankou, která dříve označovala původní vstup do skal.
Procházíme dalšími útvary, jako jsou Sloní náměstí, Krakonošův zub, Eliščina věž, Čertův most a zjišťuji, že se mi to pomalinku slejvá a všechno se mi jeví nějak tak hodně stejné. Ale kolikrát za rok toto vidíte? Na Vánoce, když dávají Třetího prince. Na rozcestí u Trpaslíka jdeme k Malému Adršpašskému vodopádu, kde následně jdeme naše první schody k lodičce, která pluje v Adršpašském jezírku.
U přístaviště vydýcháváme schody (cena vstupenky 50Kč) a těšíme se. Lodička vyplouvá každých 15-20 minut a my usedáme čelem, abychom mohly vyfotit co nejhezčí fotky. S námi nasedá i množství Poláků a Rusáků. Náš „kapitán“ nám při cestě povídá různé pověsti a rádoby vtípky a vždy to říká všemi jazyky. Nás to zase tolik nebaví a jsme v šoku, když máme vystoupit. Plavba trvá tak max. patnáct minut a dost mě to zklamalo (škoda, že mám na paměti z minulého roku Edmundovu a Divokou soutěsku v Hřensku – to byla teprve paráda). Při výstupu následovalo dalších asi milion schodů nahoru a dolů.
Stále jsme se držíme po žluté až docházíme k Vlčí rokli, která vytváří přirozenou hranici mezi dvěma skalními městy – Adršpašskými a Teplickými skalami. Cesta je prakticky jedna velká mokřina, proto jsou zde uměle vytvořené cesty ze dřeva. Žlutý mozol stále žne, naše těla jsou pěkně zahřátá schody a my docházíme na rozcestí Pod sedmi schody a držíme se po modré značce. Zjišťujeme, že pití (0,5l) pro obě, nám pomalu a jistě dochází. Jsme ale přeci v přírodě a tak kousek naděje máme, že najdeme čistý pramen vody a načepujeme si další rezervu.
Ale zatím jsme stále na rozcestí a ten velký kopec nás stále čeká. Pomalu a jistě se valíme nahoru, rozepínáme bundy a funíme rychleji a rychleji. Asi po půl kilometru jsme nahoře a necelém kilometru jsme na krásném vyhlídkovém místě, kde si chvíli sedneme a kocháme se pohledem. Poté co jsme nabraly síly, jdeme k bývalé osadě Záboř, kde se na rozcestí držíme po zelené a poté modré k zřícenině hradu Střmen. Tento úsek je příjemný – jde se z kopečka a pár skalních útvarů také vidíme (Lední medvěd, Koňská hlava, Skalní brána, Sklad sýrů). Docházíme pod zříceninu hradu a koukáme na informaci, že kovové schodiště má 300 schodů. Podíváme se na sebe, koukáme do mapy a já říkám NE. Máme před sebou ještě půlku celé cesty a už teď se necítím úplně fresh. To je tak, když do skal vyrážíme až po obědě. Dojdeme zpátky na rozcestí - Pod sedmi schody a držíme se po žluté. Vracíme se bohužel stejnou cestou, protože to lépe koresponduje s naším plánem. Na rozcestí u trpaslíka nejdeme zpátky, ale vyrážíme ke skalním útvarům, jako jsou Milenci, Starosta, Starostová…
Místo toho aby nás skály trochu šetřily, jdeme zase do schodů – nahoru a dolů. Milenci jsou nejvyšší útvar v Adršpachu a jeho výška dosahuje přibližně sto metrů. Jsem ráda, že zvládám zvedat nohy. Plavková sezona za pár týdnů začíná, tak aspoň se mi zadeček hezky zpevní. :) Po Milencích narážíme na vyhlídku Velké panoráma, kde se rozhlížíme po Adršpašském skalním městě. Už nám chybí vidět jen Starostu a Starostovou, na které po pár chvil také dojde. Procházíme Myší dírou – velmi úzkou soutěskou. Nedokážu si představit, že tím projde dobře stavěný Čech. :)
Dokončujeme po zelené celý okruh a vracíme se zpátky k Pískovně. Celý výlet trval s častými přestávkami na foto a výdech přibližně necelých šest hodin (rychlá chůze). Na večer už nám bylo poměrně chladno. Určitě bych nepodceňovala oblečení, ve skalách je chladno a jedna část skal se nejmenuje pro nic za nic Sibiř.
