Cesta s příběhem

Island: cesta ke Zlatému okruhu & Vestmannaeyjar & Reykjavík


Zlatý okruh! Tak tenhle pojem si přečtete ve všech průvodcích. Každý, kdo navštíví Island, by se na tato tři místa měl podívat. Je to pár desítek kilometrů od hlavního města a v sezóně je tu neskutečný nával. Vodopád Gullfoss a Geysir jsou dva cíle, které patří k symbolům Islandu. Velmi výhodnou mají polohu, kam se dostane i méně zdatný turista. Proto všude na parkovištích vidíte nekonečný pás autobusů a z nich vylézají malí Japončíci a Číňané. A třetí místo je národní park Þingvellir s překrásnou krajinou sopečného původu. Kolega z práce na těchto místech byl před pár dny (na konci října) a podle vyprávění a fotek tu nezahlídl ani živáčka. Ale už zase přeskakuji… :)

Ráno se probouzíme zase okolo osmé hodiny ranní. Stále nás překvapuje, že spíme každý den 8-11 hodin ve stanu a spacáku. Přisuzujeme to čerstvému vzduchu. Ale kdo ví… V noci poměrně dost pršelo. Skládáme stan a snažíme se ho otřít od mokrých prašných částic. Fouká tu velmi silný vítr, proto balíme co nejrychleji. Nasedáme do auta a na sedačce si dáváme snídani. Jsme pár kilometrů od Þingvallavatn, největšího přírodního jezera na Islandu. Oblast Þingvellir je však známá hlavně jako místo prvního parlamentu na světě – Althingu, datovaného až do roku 930. Místo se stalo v roce 1930 národním parkem a až v roce 2004 bylo zařazeno na Seznam světového dědictví UNESCO. Pro zajímavost je to oblast, kde se střetává Severoamerická a Eurasijská tektonická deska. K posledním větším zemětřesením došlo v roce 2000 a tyto kontinenty se od sebe každý rok vzdalují o cca 2 cm.

My parkujeme auto u informačního centra, kde mimo jiné kupujeme i pár pohledů. Kousek od informací je centrum národního parku, které je tvořeno údolím Almannagjá s oblíbeným vodopádem Öxarárfoss. Většina parku je tvořena lávovými poli, kaňony a jeskyněmi. Celá oblast je protkána turistickými stezkami, kam až oko dohlédne. My se jdeme projít k nejstaršímu kostelu na Islandu a dále malým okruhem k vodopádu a zase zpátky k autu.


Všude je tolik turistů, že nás to zmáhá dvakrát tolik. A to nás čeká další atrakce – Geysir, praotec všech gejsírů, který se nachází v oblasti Haukadalur. Island má jedno prvenství na světě, slovo gejzír je odvozeno právě odtud (ze slova gjósa – vytrysknout). Projíždíme stále přes národní park Þingvellir. Všude se musí dodržovat rychlost 50 km/h, proto se stíháme kochat krajinou. Přijíždíme ke gejsírům. Ty se nacházejí v malé vesničce, kde je mega velké turistické centrum. Mimo jiné tu můžete najít několik restaurací. My máme své penízky moc rádi, proto nás nechávají obchody chladnými. Ubíráme se k samotnému Geysiru, který však netryská. Po dočtení průvodce zjišťujeme, že je činný většinou při větších zemětřeseních a „vybuchuje“ až do výšky 70 m. Kousek od něj je v současnosti nejaktivnější gejzír na Islandu – Strokkur, erupce probíhají každých pět až deset minut. My si ho samozřejmě chceme taky vyfotit, a proto čekáme těch pár minut. Během toho procházíme kouřící zemí a čekáme. Jezírko nasává vodu a za chvíli to přijde. Voda vytryskne a dosahuje až do výše 30 metrů. Tuto geotermální oblast si můžete projít i z nedalekého kopečka, my na to bohužel neměli sílu. Množství turistů nám zabilo představu o této oblasti. Ale…


Do třetice všeho dobrého! Po několika kilometrech se dostáváme k vodopádu Gullfoss (česky Zlatý vodopád). I když neprší, tak malinko zmokneme díky samotnému vodopádu. Ten má totiž tak silný průtok, že se kapky dostávají i na turistickou stezku. Vodopád leží na řece Hvítá a voda stéká kaskádovitě ve dvou navazujících fázích, horní část měří 10 metrů a dolní 22 metrů na výšku. V době jarního tání se z něho stává jeden z nejmohutnějších vodopádů v Evropě. Tak to vidíte, my už máme „Zlatý okruh“ za sebou. A co vy? Pojedete se podívat? Určitě doporučuji mimo sezónu, brzo ráno nebo pozdě večer. Ale to opakuji znovu informaci z předešlých článků. Opakování je matkou moudrosti. :)


Dnešní den jedeme už k sopečnému kráteru. Před 3000 lety vybuchla asi 15 kilometrů daleko od nynějšího města Selfoos sopka, která se po výbuchu propadla a vytvořil se tak právě kráter Kerið. Jsme překvapeni, že musíme za vstup zaplatit, ale nakonec se shodujeme, že za tu krásu to stálo. Všechny cesty jsou označeny a my nejdřív uděláme kolečko po vršku kráteru a poté scházíme dolů k sopečnému jezeru. To se tam vytvořilo v průběhu času, kdy se naplnilo dešťovou vodou. Líbí se nám kontrast mezi červenými skalami a hluboce modrou vodou způsobenou minerály z půdy. U jezera je lavička, kde si můžete vychutnat celou krásu tohoto místa. V době, co jsme byli na místě my, byla zabraná, proto jsme využili velkých kamenů. Ty nám ale celou atmosféru nezkazily, ba dokonce zpříjemnily. Martinovi a mně se tu opravdu moc líbilo. Po „Zlatém okruhu“ to byly velmi odpočinkové chvíle od turistů. PS – Neříkám ale, že jsme tu byli sami. :)


Po turisticky vyčerpávajícím dnu si zasloužíme relax. Kousek od kráteru je malá vesnička, která má bazén. Bohužel po příjezdu na parkovišti zjišťujeme, že je zavřeno. Škoda! Klasicky si hledáme místo u cesty. Našli jsme ho, ale po několika minutách u nás zastavuje auto a z okýnka se vykloní paní, která z našeho nápadu tady spát není nadšená. Vysvětluje nám, že pár kilometrů odsud je kemp (samozřejmě že o něm víme) a Islanďané nejsou nadšeni z turistů kempařů, kteří stanují na volno. Nechceme se hádat a dělat si zle, proto balíme stan a jedeme do kempu. V tuhle chvíli tam jsou tři stany a milion karavanů. Zítra máme předposlední den naší vysněné dovolené a my nevíme, jak s ním naložit. Díky špatnému počasí na severu ostrova jsme se přemisťovali rychleji, než byl plán. Proto beru do ruky našeho průvodce (Lonely planet – je nejlepší, doporučuji) a hledám místo, které nás může zaujmout. A světe div se, já ho našla!!! Zítra brzo ráno pojedeme na ostrov Vestmannaeyjar, který je známý hlavně svými erupcemi a papuchalky! Ano, já uvidím tyhle roztomilý létající tučňáky. Jdu spát, abych se probudila do dalšího dne. Tak dobrou! :)

Ráno vstáváme po šesté hodině, protože nám cesta k lodi trvá hodinu a půl. Podle instrukcí tam musíme být minimálně půl hodiny předem. I když odplouváme v deset, nechci nechávat nic náhodě a jedeme radši dříve. Nasnídat se můžeme potom na parkovišti. Vypadá to, že má být nádherný den jako stvořený na pozorování ptáčků. Po příjezdu si jdeme rychle koupit lístky, protože je samozřejmě omezený počet kusů a my nevíme, co můžeme očekávat. Dají se koupit přes internet, bohužel minimálně 24 hodin předem. My ale už své vstupenky na loď máme, takže se můžeme jít v klidu nasnídat. Po ní jdeme čekat na nalodění. Už můžeme jít na trajekt a hledáme venku nejlepší místo k pozorování přírody. Našli jsme ho. Ostrov je od pevniny vzdálený asi 12 kilometrů a cesta nám bude trvat víc než půl hodiny. Tak už se konečně plavíme.


Pozorujeme racky, vlny, vnímáme studený vítr a konečně zpozorujeme několik papuchalku nad vodou, jak chytají potravu. Konečně vidíme hlavní ostrov. Vestmannyeyjar (česky Vestmanské ostrovy) je souostroví 15 ostrovů s celkovou rozlohou 17 km2. Hlavním ostrovem je Heimaey, který je jediný obydlený s cca 4300 obyvateli. V roce 1973 došlo k sopečné erupci a část ostrovu se zničilo, po pěti měsících sopka zvětšila plochu ostrovu o jednu třetinu. Nejmladším ostrovem je Surtsey, který vznikl sopečnou činnosti v roce 1963 a od roku 2008 je v seznamu UNESCO. Na souostroví je teplejší mikroklima, proto je místo oblíbeným hnízdištěm ptáků, zejména mořských a to včetně papuchalků a také různých druhů tažných ptáků (30 druhů). Může tu člověk zahlídnout také velryby, nám se bohužel nepoštěstilo. Během silných vln na lodi nemáme díky bohu mořskou nemoc, ale cesta je tak rychlá, že už vystupujeme ve městě Heimaey. Rovnou jdeme do informačního centra a ptáme se na nejkratší a nejbezpečnější cestu za papuchalky. Dostáváme mapu a můžeme vyrazit. Po pár minutách zjistíme, že cestou, kterou jsme chtěli jít, nemůžeme, protože se tu nyní staví byty a je cesta uzavřena. My se nevzdáváme a jdeme ke kempu… Nad ním se ční kopce, na které musíme vylézt. Cesta je velmi strmá, ale už v půlce zastavujeme a užíváme si prvních ptáčků. Jsou neobyčejní… Často jsou v houfu, mají kachní nožičky, tělíčko tučňáka, zobák papouška a jejich hlavy jsou roztěkané, protože se hýbou furt ze strany na stranu. Když se k nim přiblížíte, tak hned uletí. Takže si dokážete představit, jaká zábava byla, když jsme je chtěli zachytit na fotku. Na kopcích jsme strávili čtyři hodiny. Kdyby nám za dvě hodiny nejel trajekt zpátky na pevninu, tak tu zůstávám dál. Zkoušíme další taktiku… Sedíme, nehýbeme se a vyčkáváme. Třeba si sednou vedle nás a budeme mít šanci je vyblesknout. Plán nevychází. Nevzdáváme se! Dáváme foťák blíž k papuchalkům a zjišťujeme, že nejsou hloupí. Naší kulišárnu prokukují. Dáváme na přístroj trávu, aby vše bylo zakamuflované, ale ptáčci naší lest zjistí. Takže se nesnažíme, sedneme si na trávu a vše pozorujeme. Nad hlavou nám lítá stovky papuchalků, je azuro, v dálce oceán, jen my dva… Jeden z nejkrásnějších dnů, co jsem v životě prožila. Nedokážu vysvětlit proč, ale byla jsem uvnitř sebe tak šťastná! Po každé, když si na tento neobyčejný zážitek vzpomenu, se mi rozbuší srdce a zrychlí tep… Jestliže máte pár dní navíc, doporučuju si sjet na tento ostrov, je neobyčejný a musí vás okouzlit.


Poslední dvě hodiny na ostrově hledáme restauraci, kde se najíst. Městečko je malé, proto není těžké něco vybrat. Restaurace i obsluha je příjemná a my si oba objednáme Fish and chips. Servírka se nás ptá, jak se nám tu líbí. Po našem vyprávění nám dodává, že máme velké štěstí na počasí. O to víc jsme rádi, že se nám výlet podařil. Máme pár minut, proto se jdeme podívat na kopec, kde před poslední erupcí stály budovy a snažíme si představit celou situaci. Víc bohužel nestíháme, i když je tu spoustu míst, kam bych se ráda podívala. My už nasedáme znovu na trajekt a já těch pár minut prospím, protože se mi z ničeho nic udělá nevolno. Všechno zažehnáno a mně je lépe.


Domluvíme se, že nepojedeme rovnou do hlavního města, ale do geotermální oblasti, kterou jsme navštívili první dny na Islandu. V městečku Hveragerði se ubytujeme v kempu a večer trávíme pendrekovou zmrzlinou v místní cukrárně, jdeme poslat konečně všechny pohledy a jdeme pomalu spát. Zítra nás čeká poslední den...


Ráno se probouzíme do dalšího krásného dne. Nám bohužel dochází, že je poslední. Na jednu stranu se těšíme do Prahy, za rodinou, za teplejším počasím a zpracováním všech zážitků… Ale na druhou víme, že se sem už nemusíme pár let dostat, protože těch snů, co vidět, je mnoho. Nasnídáme se a jdeme do bazénu. Bohužel se obracíme zpět, protože je koupaliště zavřené. A my se tak těšili. Balíme stan a do krosny se už balíme tak, jak odletíme zpátky do Drážďan. Podle průvodce hledáme další lázně již v Reykjavíku. Našli jsme krásné městské koupaliště, kde je mnoho bazénků s teplými prameny. Naložení v teplé vodě si vše užíváme několik hodin, vyzkoušíme i tobogán. :) Nakonec se loučíme a jedeme na poslední výlet – centrum hlavního města a oběd. Podle průvodce si vybíráme jednu z doporučených restaurací, kde se dobře najíme, a nakonec se jdeme projít k přístavu, podívat se k Harpa Concert Hall and Conference Centre, která je velmi zajímavá strukturou. Budova o výšce 43 metrů se skládá ze dvou geometrických objektů a je nepřehlédnutelná díky skleněné fasádě, která je rozdělena do polí, evokujících svým tvarem čedičové krystaly. Díky svému zjevu je velmi diskutovaná, ale mně se opravdu moc líbí. Dále se jdeme podívat na kostel Hallgrímskirkja, který je jednou z nejvyšších budov na Islandu. Stavba vyvolává v mnohých emoce, protože je betonová. V kostele si můžete koupit vstup na vyhlídkovou věž. Výtah vás vyveze až nahoru, kde máte krásný výhled na celý Reykjavík. My tuhle možnost nevyužili. V kostele nás zaujaly 15 metrové varhany s 5000 píšťalami. Na hlavní ulici jsem dovršila náš výlet a koupila si vytoužený svetr z vlny z islandských oveček. Cestou k autu si ještě prohlídneme venkovní grafickou výstavu, která se nám velice líbila.



Ale teď už jedeme k benzínce dotankovat, umýt auto a pomalu vyrazit k letišti. Na letiště přijedeme dřív, protože máme radši větší rezervu. Co kdyby se něco nečekaného stalo? Čekání je nekonečné, ale nakonec se dočkáme. Nasedáme do letadla, které nás okolo páté hodiny ráno místního času přiveze na drážďanské letiště. Tam už máme objednaný „taxík“ k autu a my se pomalu, ale jistě řítíme domů. Po příchodu házíme krosny na zem a padáme rovnou do postele. Ještě že máme celý den volno. Několik hodin spíme a pak se dostáváme k sobě. Hned voláme rodičům a rádi bychom se dneska sešli, protože všechny historky chceme někomu povyprávět…


Doufám, že tento článek je inspirací pro všechny, kteří se bojí cestovat. Island je snad nejbezpečnější země na světě a nemusíte se ničeho bát. Nezapomeňte si vzít teplé oblečení, kreditní kartu a nic jiného nepotřebujete. Jestliže máte nějaké dotazy, tak sem s nimi :)

Určitě mi napište Váš příběh a připište, co bych neměla příště opomenout, zajímavé postřehy nebo tipy. I já se ráda něco nového dozvím. Tak zase příště ahooooooj... :) Už teď mi, Islande, chybíš!!!!

Island: cestování po západním pobřeží

Západní pobřeží! Ráno vstáváme znovu do hnusného počasí. Předpověď říká, že na západní straně má být okolo 16 stupňů a slunečno. Proto balíme a jedeme směrem k malebnému pobřežnímu městečku Stykkishólmur. Nejdříve máme v plánu zajet cestou do horkých pramenů Hveraborg, které jsou na internetu dost chváleny. Jediný problém je, že nejsou hned vedle silnice a musí se asi šest kilometrů pěšky. Nám nedělá problémy chodit, ale až na Islandu pochopíte, že jsou chvíle, kdy se vám nechce. Už jsme skoro na místě, zjistíme však, že všude kolem nás je tak hustá mlha, že bychom se tam ani nedostali. Na navigaci v telefonu se na Islandu nedá moc spolehnout, protože je často nefunkční. Vzdáváme to dřív než bychom museli, ale je nám zima a těšíme se na sluníčko. Chybí mi! Celá cesta do Stykkishólmuru trvá přes pět hodin. Přestože ujedeme něco málo přes 300 kilometrů, musíme částečně po štěrkové cestě, která vás omezuje. Na Islandu je neskutečné množství říček, vodopádů, jezer…Většina mostů přes řeku je jednosměrných. Takže má přednost první, kdo vyjede na most. Za celou dobu jsem neměla problém s tímto pravidlem a nikdy nenastala žádná kolize. Během cesty projíždíme pár vesničkami, přejíždíme „hory“ a konečně se dostáváme k západnímu pobřeží. Jak už jsem zmiňovala v předešlých článcích, na Islandu je mnoho odpočívacích parkovišť, takže často zastavujeme a kocháme se. Zapomněla jsem zmínit, že předpověď vyšla a opravdu svítí sluníčko!! :) V dálce vidíme ostrov Brokey, který leží v největším fjordu Breiðafjörður, a ostrov Ólafsey.


Po náročné cestě jsme tady! Městečko jsem si hned zamilovala! Jdeme se podívat k přístavu a k místnímu majáku. Odtud se jezdí loděmi pozorovat papuchálky, velryby a ostatní zvěrstvo. V okolí majáku se můžou udělat krásné procházky nebo si jen tak posedět v trávě. Nahoře byl v době, kdy jsme tam šli, docela velký vítr. Byli jsme rádi, že nás neodfouknul. :) Po příjemné procházce jsme se šli naložit do termálů. Tam jsme zase vydrželi několik hodin relaxovat. Je zajímavé, že v chladném Islandu se nám to tak moc líbí a v Praze bychom po tom ani nevzdechli. I když jsme se s Martinem shodli, že v zimě by to bylo velmi příjemné. Bohužel v Praze dost finančně náročné.


Dnešní den pomalu končí a my si musíme najít místo pro náš chudý příbytek (stan). Martin studuje mapu a naviguje mě po silnici Rte 558. Tento malebný úsek je známý pod jménem Bersekjahrunsvegur a do nekonečna se táhne krajem černým jako úhel, pak sírově žlutým a mechově zeleným. Nacházíme tu skvělý prostor pro táboření. Je tu nádherně, jsme obklopeni horami, ale je tu několik krásných rovných travnatých míst. Nádherné místo! Takže doufám, že až sem přijedu příště, nebude tu plno. :)


Ráno se probouzíme do krásy. Natrháme si borůvky, uděláme si snídani. Poté si udělám malou procházku mezi kopci a jdu se podívat na krajinu. Za chvíli nás čeká žraločí muzeum na statku Bjarnarhöfn. Ke statku se dostává podle značek a po několika zpevněných a štěrkovaných silničkách z Rte54. Odbočka je vyznačená velkým kovovým žralokem. Projíždíme přes koně a po pár stech metrech již vidíme statek. Jsem překvapená, že není zase tak velký, když je to největší producent žraloka pro Island. Hned u dveří nás přivítá Češka, která tam vypomáhá. Je to příjemné zjištění a celou historii a proces nám vypráví v češtině. Poté můžeme vyzkoušet hákarl (islandský název), který je na ostrově tradiční jídlo. Chutná to jako hodně proleželý sýr a ocásek je znát čpavkem. Kupujeme pro rodinu na ochutnávku, aby si mohli hnijící rybu ochutnat. V muzeu se pak koukáme na různé kuriozity – čluny na lov žraloků, harpuny, zvířata, která žijí na Islandu. Nakonec se jdeme podívat do sušárny, kde visí zavěšení žraloci. Ve skutečnosti už ani nepoznáte, že to nějaký žralok byl. Pro mě bylo nejzajímavější zjištění, že tento žralok žije v hlubokých vodách a majitelé statku je neloví, ale odebírají si je v přístavu v Reykjavíku, kde je rybáři náhodou zachytí do svých sítí. Je velmi jedovatý, ale po fermentačním procesu se může jíst v podobě, kterou jsme ochutnávali na statku.


Muzeum nás velmi nadchlo, ale my už pomalu musíme jet dál – do městečka Grundarfjörður. Tam se nachází kousek vedle 463 metrů vysoká osamocená hora Kirkjufell. Kdysi se jí také říkalo Cukrová homole. Nejdříve bychom rádi vystoupali až na vrchol, ale po vytipování terénu se shodujeme, že nahoru nepolezeme a pouze horu obejdeme. Procházka trvá necelé dvě hodiny a je příjemná. Všude je oceán, ovečky se ovíjejí na plážích a my spokojeně ťapkáme po trávě. Někdy je velmi bahnitá, ale aspoň se nenudíme. Kousek od hory se nacházejí vodopády Kirkjufellsfoss, které jsou často součástí mnoha fotografií.


Po krátké procházce se přemisťujeme do národního parku Snæfellsjökull. Jedná se o starý stratovulkán, jehož vrcholek kryje ledovec. Jméno sopky je ve skutečnosti Snæfell, ale pro odlišení od dvou dalších hor stejného jména je nazýván Snæfellsjökull. Pro mě je tato oblast jedno z největších překvapení na Islandu. Celý vulkán můžete projet kolem dokola autem a každá strana vypadá naprosto jinak. Spatřujeme neobvyklé pohledy na lávové ostruhy, vyčnívající ze suti přímo vzhůru. Martin se mi už po pár hodinách smál, protože nemluvím o ničem jiném. Tohle místo mě opravdu učarovalo.


Bohužel na výstup na ledovec jsme nešli, protože se doporučuje pouze s průvodcem. Za to jsme si užili dvouhodinový pochod lávovým polem. Pár minut vám to přijde krásné a zajímavé. Po dalších minutách již nekonečné. Jedinou radost mi dělal můj milovaný vulkán v dálce. Po dlouhé procházce jedeme konečně pozorovat papuchalky. Po cestě zastavujeme u kráteru Saxhóll, který je vysoký pouhých 100 metrů a na vrchol vedou schody. Ty vyběhneme a na vrcholu nic zajímavého není. Větší zážitek je rozhled po celém okolí. Všude vidíme jen rovinaté lávové pláně a ledovec. Konec rozhlížení! Projíždíme okolo Vatnshellir Cave – lávové jeskyně a konečně zahýbáme k útesům a majáku Malariff. Pobíháme okolo oceánu a snažíme se najít malé rozkošné ptáčky. No samozřejmě že je nevidíme. Útesy jsou posety cestičkami a turisty, takže pochybuju, že tu papuchalci chtějí hnízdit. Pár racků a různých kachen vidíme, ale to je tak vše. Začínám být smutná. Na Island jsem se těšila z pár důvodů a to je jeden z nich. Už je jediná možnost, jak vidět papuchalky ve volné přírodě. Koupit si lístek v Reykjavíku a popojet člunem na malé ostrůvky, kde žijí. Odcházím k autu s takovým divným pocitem, že už je neuvidím.


Dnešní den pomalu končí a je potřeba si najít ubytování. Velmi pomalu zapadá slunce a já ve zpětném zrcátku vidím ledovec. Je to jeden z nejkrásnějších pohledů na Islandu. Ujíždíme několik desítek kilometrů a stále tuto krásku vidíme. Doporučuji Vám v této oblasti projít městečko Arnarstapi, které jsme bohužel neprošli, ale doteď si to vyčítám. Další místo kam se vrátím a budu se kochat několik dní, prožiju všechny západy a východy slunce a třeba tu i zůstanu. :) Po více než 80 kilometrech jsme našli místo. Není to ideál, ale rozložit stan se tu dá. Stojíme u ohrady pro ovečky, rozkládáme si stan, dáváme si budíka a jdeme spát. Ve dvě ráno mě Martin probudí, ať vykouknu ze stanu. Vidíme velmi slabou polární záři. Moji první v životě. Radujeme se a jdeme zase spát.

Ráno je naší první zastávkou Borgarnes. Slečna ve žraločím muzeu mi doporučila koupit typický islandský svetr na trzích právě tady. Parkujeme u plaveckého stadionu a jdeme si udělat malý okruh městem. To je poměrně velké. Přestože hledám trh, tak ho nenacházíme. Možná je to tím, že je neděle a všude je zavřeno. Po „náročné“ procházce musí přijít relax. V termálech jsme asi tři hodiny. Je to spojeno s tím, že je asi 20 stupňů na sluníčku a jsou tu tobogány. Jsme překvapeni, že po jednom sklouznutí nás to chytne. Takže střídáme tobogány, 38 stupňový bazének a ledovou vodu. Díky tréninku vydržíme v „lednici“ přesně 45 sekund. Sami si určitě vyzkoušejte ležet v tak studené vodě. Každou sekundu mi bušilo srdce víc a víc a nechápu jednoho pána, který byl v kádi více než deset minut. Už jsem se bála, že tam zmrzl. :) Po relaxaci se jedeme podívat na vodopády. Projíždíme vesničkou Reyholt, která je známá hlavně pramenem Snorralaug a univerzity. Procházíme se po hřbitově a líbí se nám zdejší dva kostely. Na dobové fotografii je krásně vidět, jak se rozmístění kostelů změnilo. Po dalších pár kilometrech se dostáváme k vodopádům Hraunfossar a Barnafoss. Hraunfossar je spíše soustava vodopádů, protože voda nepadá pouze z jednoho místa, nýbrž si cestu proklestila lávovým polem, které vzniklo po výbuchu sopky pod ledovcem Langjökull. Skála je pórovitá, a tak voda neteče na povrchu země, ale protéká dírami ve skále a na konci své cesty tvoří kaskádu a vlévá se do řeky Hvítá. Vedle něj je další vodopád Barnafoss neboli „vodopád dětí“. Vypráví se tu jeden příběh, který vám neřeknu a aspoň si ho budete moct přečíst na informačních tabulích přímo u vodopádu. :) Vracíme se zpět přes Borgarnes a poměrně dlouhou cestu k jezeru Þingvallavatn, kde naše cesta pro dnešek končí. Hledáme si místo k spánku. Nenacházíme nic lepšího než prašnou a malinko kamenitou cestu u hlavní silnice. Co už? Nemáme sílu nic lepšího hledat, a proto doufáme, že to vydržíme. Zítra nás čeká nejznámější „Zlatý okruh“ Islandem, který by měl vidět každý turista. Tak jsme zvědaví. Ale o tom zase příště…

Designed By Blogger Templates