Západní pobřeží! Ráno vstáváme znovu do hnusného počasí. Předpověď říká, že na západní straně má být okolo 16 stupňů a slunečno. Proto balíme a jedeme směrem k malebnému pobřežnímu městečku Stykkishólmur. Nejdříve máme v plánu zajet cestou do horkých pramenů Hveraborg, které jsou na internetu dost chváleny. Jediný problém je, že nejsou hned vedle silnice a musí se asi šest kilometrů pěšky. Nám nedělá problémy chodit, ale až na Islandu pochopíte, že jsou chvíle, kdy se vám nechce. Už jsme skoro na místě, zjistíme však, že všude kolem nás je tak hustá mlha, že bychom se tam ani nedostali. Na navigaci v telefonu se na Islandu nedá moc spolehnout, protože je často nefunkční. Vzdáváme to dřív než bychom museli, ale je nám zima a těšíme se na sluníčko. Chybí mi! Celá cesta do Stykkishólmuru trvá přes pět hodin. Přestože ujedeme něco málo přes 300 kilometrů, musíme částečně po štěrkové cestě, která vás omezuje. Na Islandu je neskutečné množství říček, vodopádů, jezer…Většina mostů přes řeku je jednosměrných. Takže má přednost první, kdo vyjede na most. Za celou dobu jsem neměla problém s tímto pravidlem a nikdy nenastala žádná kolize. Během cesty projíždíme pár vesničkami, přejíždíme „hory“ a konečně se dostáváme k západnímu pobřeží. Jak už jsem zmiňovala v předešlých článcích, na Islandu je mnoho odpočívacích parkovišť, takže často zastavujeme a kocháme se. Zapomněla jsem zmínit, že předpověď vyšla a opravdu svítí sluníčko!! :) V dálce vidíme ostrov Brokey, který leží v největším fjordu Breiðafjörður, a ostrov Ólafsey.
Po náročné cestě jsme tady! Městečko jsem si hned zamilovala! Jdeme se podívat k přístavu a k místnímu majáku. Odtud se jezdí loděmi pozorovat papuchálky, velryby a ostatní zvěrstvo. V okolí majáku se můžou udělat krásné procházky nebo si jen tak posedět v trávě. Nahoře byl v době, kdy jsme tam šli, docela velký vítr. Byli jsme rádi, že nás neodfouknul. :) Po příjemné procházce jsme se šli naložit do termálů. Tam jsme zase vydrželi několik hodin relaxovat. Je zajímavé, že v chladném Islandu se nám to tak moc líbí a v Praze bychom po tom ani nevzdechli. I když jsme se s Martinem shodli, že v zimě by to bylo velmi příjemné. Bohužel v Praze dost finančně náročné.
Dnešní den pomalu končí a my si musíme najít místo pro náš chudý příbytek (stan). Martin studuje mapu a naviguje mě po silnici Rte 558. Tento malebný úsek je známý pod jménem Bersekjahrunsvegur a do nekonečna se táhne krajem černým jako úhel, pak sírově žlutým a mechově zeleným. Nacházíme tu skvělý prostor pro táboření. Je tu nádherně, jsme obklopeni horami, ale je tu několik krásných rovných travnatých míst. Nádherné místo! Takže doufám, že až sem přijedu příště, nebude tu plno. :)
Ráno se probouzíme do krásy. Natrháme si borůvky, uděláme si snídani. Poté si udělám malou procházku mezi kopci a jdu se podívat na krajinu. Za chvíli nás čeká žraločí muzeum na statku Bjarnarhöfn. Ke statku se dostává podle značek a po několika zpevněných a štěrkovaných silničkách z Rte54. Odbočka je vyznačená velkým kovovým žralokem. Projíždíme přes koně a po pár stech metrech již vidíme statek. Jsem překvapená, že není zase tak velký, když je to největší producent žraloka pro Island. Hned u dveří nás přivítá Češka, která tam vypomáhá. Je to příjemné zjištění a celou historii a proces nám vypráví v češtině. Poté můžeme vyzkoušet hákarl (islandský název), který je na ostrově tradiční jídlo. Chutná to jako hodně proleželý sýr a ocásek je znát čpavkem. Kupujeme pro rodinu na ochutnávku, aby si mohli hnijící rybu ochutnat. V muzeu se pak koukáme na různé kuriozity – čluny na lov žraloků, harpuny, zvířata, která žijí na Islandu. Nakonec se jdeme podívat do sušárny, kde visí zavěšení žraloci. Ve skutečnosti už ani nepoznáte, že to nějaký žralok byl. Pro mě bylo nejzajímavější zjištění, že tento žralok žije v hlubokých vodách a majitelé statku je neloví, ale odebírají si je v přístavu v Reykjavíku, kde je rybáři náhodou zachytí do svých sítí. Je velmi jedovatý, ale po fermentačním procesu se může jíst v podobě, kterou jsme ochutnávali na statku.
Muzeum nás velmi nadchlo, ale my už pomalu musíme jet dál – do městečka Grundarfjörður. Tam se nachází kousek vedle 463 metrů vysoká osamocená hora Kirkjufell. Kdysi se jí také říkalo Cukrová homole. Nejdříve bychom rádi vystoupali až na vrchol, ale po vytipování terénu se shodujeme, že nahoru nepolezeme a pouze horu obejdeme. Procházka trvá necelé dvě hodiny a je příjemná. Všude je oceán, ovečky se ovíjejí na plážích a my spokojeně ťapkáme po trávě. Někdy je velmi bahnitá, ale aspoň se nenudíme. Kousek od hory se nacházejí vodopády Kirkjufellsfoss, které jsou často součástí mnoha fotografií.
Po krátké procházce se přemisťujeme do národního parku Snæfellsjökull. Jedná se o starý stratovulkán, jehož vrcholek kryje ledovec. Jméno sopky je ve skutečnosti Snæfell, ale pro odlišení od dvou dalších hor stejného jména je nazýván Snæfellsjökull. Pro mě je tato oblast jedno z největších překvapení na Islandu. Celý vulkán můžete projet kolem dokola autem a každá strana vypadá naprosto jinak. Spatřujeme neobvyklé pohledy na lávové ostruhy, vyčnívající ze suti přímo vzhůru. Martin se mi už po pár hodinách smál, protože nemluvím o ničem jiném. Tohle místo mě opravdu učarovalo.
Bohužel na výstup na ledovec jsme nešli, protože se doporučuje pouze s průvodcem. Za to jsme si užili dvouhodinový pochod lávovým polem. Pár minut vám to přijde krásné a zajímavé. Po dalších minutách již nekonečné. Jedinou radost mi dělal můj milovaný vulkán v dálce. Po dlouhé procházce jedeme konečně pozorovat papuchalky. Po cestě zastavujeme u kráteru Saxhóll, který je vysoký pouhých 100 metrů a na vrchol vedou schody. Ty vyběhneme a na vrcholu nic zajímavého není. Větší zážitek je rozhled po celém okolí. Všude vidíme jen rovinaté lávové pláně a ledovec. Konec rozhlížení! Projíždíme okolo Vatnshellir Cave – lávové jeskyně a konečně zahýbáme k útesům a majáku Malariff. Pobíháme okolo oceánu a snažíme se najít malé rozkošné ptáčky. No samozřejmě že je nevidíme. Útesy jsou posety cestičkami a turisty, takže pochybuju, že tu papuchalci chtějí hnízdit. Pár racků a různých kachen vidíme, ale to je tak vše. Začínám být smutná. Na Island jsem se těšila z pár důvodů a to je jeden z nich. Už je jediná možnost, jak vidět papuchalky ve volné přírodě. Koupit si lístek v Reykjavíku a popojet člunem na malé ostrůvky, kde žijí. Odcházím k autu s takovým divným pocitem, že už je neuvidím.
Dnešní den pomalu končí a je potřeba si najít ubytování. Velmi pomalu zapadá slunce a já ve zpětném zrcátku vidím ledovec. Je to jeden z nejkrásnějších pohledů na Islandu. Ujíždíme několik desítek kilometrů a stále tuto krásku vidíme. Doporučuji Vám v této oblasti projít městečko Arnarstapi, které jsme bohužel neprošli, ale doteď si to vyčítám. Další místo kam se vrátím a budu se kochat několik dní, prožiju všechny západy a východy slunce a třeba tu i zůstanu. :) Po více než 80 kilometrech jsme našli místo. Není to ideál, ale rozložit stan se tu dá. Stojíme u ohrady pro ovečky, rozkládáme si stan, dáváme si budíka a jdeme spát. Ve dvě ráno mě Martin probudí, ať vykouknu ze stanu. Vidíme velmi slabou polární záři. Moji první v životě. Radujeme se a jdeme zase spát.
Ráno je naší první zastávkou Borgarnes. Slečna ve žraločím muzeu mi doporučila koupit typický islandský svetr na trzích právě tady. Parkujeme u plaveckého stadionu a jdeme si udělat malý okruh městem. To je poměrně velké. Přestože hledám trh, tak ho nenacházíme. Možná je to tím, že je neděle a všude je zavřeno. Po „náročné“ procházce musí přijít relax. V termálech jsme asi tři hodiny. Je to spojeno s tím, že je asi 20 stupňů na sluníčku a jsou tu tobogány. Jsme překvapeni, že po jednom sklouznutí nás to chytne. Takže střídáme tobogány, 38 stupňový bazének a ledovou vodu. Díky tréninku vydržíme v „lednici“ přesně 45 sekund. Sami si určitě vyzkoušejte ležet v tak studené vodě. Každou sekundu mi bušilo srdce víc a víc a nechápu jednoho pána, který byl v kádi více než deset minut. Už jsem se bála, že tam zmrzl. :) Po relaxaci se jedeme podívat na vodopády. Projíždíme vesničkou Reyholt, která je známá hlavně pramenem Snorralaug a univerzity. Procházíme se po hřbitově a líbí se nám zdejší dva kostely. Na dobové fotografii je krásně vidět, jak se rozmístění kostelů změnilo. Po dalších pár kilometrech se dostáváme k vodopádům Hraunfossar a Barnafoss. Hraunfossar je spíše soustava vodopádů, protože voda nepadá pouze z jednoho místa, nýbrž si cestu proklestila lávovým polem, které vzniklo po výbuchu sopky pod ledovcem Langjökull. Skála je pórovitá, a tak voda neteče na povrchu země, ale protéká dírami ve skále a na konci své cesty tvoří kaskádu a vlévá se do řeky Hvítá. Vedle něj je další vodopád Barnafoss neboli „vodopád dětí“. Vypráví se tu jeden příběh, který vám neřeknu a aspoň si ho budete moct přečíst na informačních tabulích přímo u vodopádu. :) Vracíme se zpět přes Borgarnes a poměrně dlouhou cestu k jezeru Þingvallavatn, kde naše cesta pro dnešek končí. Hledáme si místo k spánku. Nenacházíme nic lepšího než prašnou a malinko kamenitou cestu u hlavní silnice. Co už? Nemáme sílu nic lepšího hledat, a proto doufáme, že to vydržíme. Zítra nás čeká nejznámější „Zlatý okruh“ Islandem, který by měl vidět každý turista. Tak jsme zvědaví. Ale o tom zase příště…
Po náročné cestě jsme tady! Městečko jsem si hned zamilovala! Jdeme se podívat k přístavu a k místnímu majáku. Odtud se jezdí loděmi pozorovat papuchálky, velryby a ostatní zvěrstvo. V okolí majáku se můžou udělat krásné procházky nebo si jen tak posedět v trávě. Nahoře byl v době, kdy jsme tam šli, docela velký vítr. Byli jsme rádi, že nás neodfouknul. :) Po příjemné procházce jsme se šli naložit do termálů. Tam jsme zase vydrželi několik hodin relaxovat. Je zajímavé, že v chladném Islandu se nám to tak moc líbí a v Praze bychom po tom ani nevzdechli. I když jsme se s Martinem shodli, že v zimě by to bylo velmi příjemné. Bohužel v Praze dost finančně náročné.
Dnešní den pomalu končí a my si musíme najít místo pro náš chudý příbytek (stan). Martin studuje mapu a naviguje mě po silnici Rte 558. Tento malebný úsek je známý pod jménem Bersekjahrunsvegur a do nekonečna se táhne krajem černým jako úhel, pak sírově žlutým a mechově zeleným. Nacházíme tu skvělý prostor pro táboření. Je tu nádherně, jsme obklopeni horami, ale je tu několik krásných rovných travnatých míst. Nádherné místo! Takže doufám, že až sem přijedu příště, nebude tu plno. :)
Ráno se probouzíme do krásy. Natrháme si borůvky, uděláme si snídani. Poté si udělám malou procházku mezi kopci a jdu se podívat na krajinu. Za chvíli nás čeká žraločí muzeum na statku Bjarnarhöfn. Ke statku se dostává podle značek a po několika zpevněných a štěrkovaných silničkách z Rte54. Odbočka je vyznačená velkým kovovým žralokem. Projíždíme přes koně a po pár stech metrech již vidíme statek. Jsem překvapená, že není zase tak velký, když je to největší producent žraloka pro Island. Hned u dveří nás přivítá Češka, která tam vypomáhá. Je to příjemné zjištění a celou historii a proces nám vypráví v češtině. Poté můžeme vyzkoušet hákarl (islandský název), který je na ostrově tradiční jídlo. Chutná to jako hodně proleželý sýr a ocásek je znát čpavkem. Kupujeme pro rodinu na ochutnávku, aby si mohli hnijící rybu ochutnat. V muzeu se pak koukáme na různé kuriozity – čluny na lov žraloků, harpuny, zvířata, která žijí na Islandu. Nakonec se jdeme podívat do sušárny, kde visí zavěšení žraloci. Ve skutečnosti už ani nepoznáte, že to nějaký žralok byl. Pro mě bylo nejzajímavější zjištění, že tento žralok žije v hlubokých vodách a majitelé statku je neloví, ale odebírají si je v přístavu v Reykjavíku, kde je rybáři náhodou zachytí do svých sítí. Je velmi jedovatý, ale po fermentačním procesu se může jíst v podobě, kterou jsme ochutnávali na statku.
Muzeum nás velmi nadchlo, ale my už pomalu musíme jet dál – do městečka Grundarfjörður. Tam se nachází kousek vedle 463 metrů vysoká osamocená hora Kirkjufell. Kdysi se jí také říkalo Cukrová homole. Nejdříve bychom rádi vystoupali až na vrchol, ale po vytipování terénu se shodujeme, že nahoru nepolezeme a pouze horu obejdeme. Procházka trvá necelé dvě hodiny a je příjemná. Všude je oceán, ovečky se ovíjejí na plážích a my spokojeně ťapkáme po trávě. Někdy je velmi bahnitá, ale aspoň se nenudíme. Kousek od hory se nacházejí vodopády Kirkjufellsfoss, které jsou často součástí mnoha fotografií.
Po krátké procházce se přemisťujeme do národního parku Snæfellsjökull. Jedná se o starý stratovulkán, jehož vrcholek kryje ledovec. Jméno sopky je ve skutečnosti Snæfell, ale pro odlišení od dvou dalších hor stejného jména je nazýván Snæfellsjökull. Pro mě je tato oblast jedno z největších překvapení na Islandu. Celý vulkán můžete projet kolem dokola autem a každá strana vypadá naprosto jinak. Spatřujeme neobvyklé pohledy na lávové ostruhy, vyčnívající ze suti přímo vzhůru. Martin se mi už po pár hodinách smál, protože nemluvím o ničem jiném. Tohle místo mě opravdu učarovalo.
Bohužel na výstup na ledovec jsme nešli, protože se doporučuje pouze s průvodcem. Za to jsme si užili dvouhodinový pochod lávovým polem. Pár minut vám to přijde krásné a zajímavé. Po dalších minutách již nekonečné. Jedinou radost mi dělal můj milovaný vulkán v dálce. Po dlouhé procházce jedeme konečně pozorovat papuchalky. Po cestě zastavujeme u kráteru Saxhóll, který je vysoký pouhých 100 metrů a na vrchol vedou schody. Ty vyběhneme a na vrcholu nic zajímavého není. Větší zážitek je rozhled po celém okolí. Všude vidíme jen rovinaté lávové pláně a ledovec. Konec rozhlížení! Projíždíme okolo Vatnshellir Cave – lávové jeskyně a konečně zahýbáme k útesům a majáku Malariff. Pobíháme okolo oceánu a snažíme se najít malé rozkošné ptáčky. No samozřejmě že je nevidíme. Útesy jsou posety cestičkami a turisty, takže pochybuju, že tu papuchalci chtějí hnízdit. Pár racků a různých kachen vidíme, ale to je tak vše. Začínám být smutná. Na Island jsem se těšila z pár důvodů a to je jeden z nich. Už je jediná možnost, jak vidět papuchalky ve volné přírodě. Koupit si lístek v Reykjavíku a popojet člunem na malé ostrůvky, kde žijí. Odcházím k autu s takovým divným pocitem, že už je neuvidím.
Dnešní den pomalu končí a je potřeba si najít ubytování. Velmi pomalu zapadá slunce a já ve zpětném zrcátku vidím ledovec. Je to jeden z nejkrásnějších pohledů na Islandu. Ujíždíme několik desítek kilometrů a stále tuto krásku vidíme. Doporučuji Vám v této oblasti projít městečko Arnarstapi, které jsme bohužel neprošli, ale doteď si to vyčítám. Další místo kam se vrátím a budu se kochat několik dní, prožiju všechny západy a východy slunce a třeba tu i zůstanu. :) Po více než 80 kilometrech jsme našli místo. Není to ideál, ale rozložit stan se tu dá. Stojíme u ohrady pro ovečky, rozkládáme si stan, dáváme si budíka a jdeme spát. Ve dvě ráno mě Martin probudí, ať vykouknu ze stanu. Vidíme velmi slabou polární záři. Moji první v životě. Radujeme se a jdeme zase spát.
Ráno je naší první zastávkou Borgarnes. Slečna ve žraločím muzeu mi doporučila koupit typický islandský svetr na trzích právě tady. Parkujeme u plaveckého stadionu a jdeme si udělat malý okruh městem. To je poměrně velké. Přestože hledám trh, tak ho nenacházíme. Možná je to tím, že je neděle a všude je zavřeno. Po „náročné“ procházce musí přijít relax. V termálech jsme asi tři hodiny. Je to spojeno s tím, že je asi 20 stupňů na sluníčku a jsou tu tobogány. Jsme překvapeni, že po jednom sklouznutí nás to chytne. Takže střídáme tobogány, 38 stupňový bazének a ledovou vodu. Díky tréninku vydržíme v „lednici“ přesně 45 sekund. Sami si určitě vyzkoušejte ležet v tak studené vodě. Každou sekundu mi bušilo srdce víc a víc a nechápu jednoho pána, který byl v kádi více než deset minut. Už jsem se bála, že tam zmrzl. :) Po relaxaci se jedeme podívat na vodopády. Projíždíme vesničkou Reyholt, která je známá hlavně pramenem Snorralaug a univerzity. Procházíme se po hřbitově a líbí se nám zdejší dva kostely. Na dobové fotografii je krásně vidět, jak se rozmístění kostelů změnilo. Po dalších pár kilometrech se dostáváme k vodopádům Hraunfossar a Barnafoss. Hraunfossar je spíše soustava vodopádů, protože voda nepadá pouze z jednoho místa, nýbrž si cestu proklestila lávovým polem, které vzniklo po výbuchu sopky pod ledovcem Langjökull. Skála je pórovitá, a tak voda neteče na povrchu země, ale protéká dírami ve skále a na konci své cesty tvoří kaskádu a vlévá se do řeky Hvítá. Vedle něj je další vodopád Barnafoss neboli „vodopád dětí“. Vypráví se tu jeden příběh, který vám neřeknu a aspoň si ho budete moct přečíst na informačních tabulích přímo u vodopádu. :) Vracíme se zpět přes Borgarnes a poměrně dlouhou cestu k jezeru Þingvallavatn, kde naše cesta pro dnešek končí. Hledáme si místo k spánku. Nenacházíme nic lepšího než prašnou a malinko kamenitou cestu u hlavní silnice. Co už? Nemáme sílu nic lepšího hledat, a proto doufáme, že to vydržíme. Zítra nás čeká nejznámější „Zlatý okruh“ Islandem, který by měl vidět každý turista. Tak jsme zvědaví. Ale o tom zase příště…
