Cesta s příběhem

Znooovu do Tater!


Vysoké Tatry na druhou! Je tomu tak… Dlouho jsem neodolala a po necelých třech měsících jsem zpátky na místě činu. Už jsem několikrát zmiňovala, že jsem si Tatry zamilovala a nebyla bych to já, abych neukecala kamarádky, aby se mnou neprožily další dobrodružství. Měsíc dopředu jsem vymyslela trasu, objednala chaty na přespání a při každém srazu řešily, co ještě musíme koupit a jestli trasu zvládneme. Protože jsem od začátku plašila, že cesta bude náročná a ať se obě připraví na přechod Priečneho sedla. Ale o tom až později. :)
To, že jsme se těšily, je jasná věc, ale o to víc jsme se bály počasí a sami sebe. Ani jedna z nás nemá tak velké zkušenosti v horách a sami víte, jak počasí na horách je proměnlivé. Zvládneme být spolu pět dní při tak náročné fyzické a možné i psychické zátěži? To byly otázky, co mi vrtaly hlavou, ale víc převládala ta pozitiva.
A tak jedeme 19. 9. 2018 společně okolo desáté hodiny večerní vlakem Regiojetu do Popradu. Těším se na jejich první dojmy z lůžkového kupé. Líbí se mi, že ani jedna nic neodsoudí hned na začátku a všechny se těšíme na dobrodružství. Hned ve vlaku si dáme na dobrou noc jednoho lahváče Bernarda a okolo jedenácté uleháme do svých lůžek. I dneska není jízda nejpříjemnější, ale znovu říkám, jsem vděčná, že si můžu odpočinout a trochu se prospat vleže. Okolo půl páté nás probouzí Jane (ve zkratce: celý výlet absolvuju se dvěma skvělými holkami – Janou (Jane) a Šárkou, které jsou vlastně podobně zvláštně divný jako já, takže si moc rozumíme). No a před pátou hodinou nás vlak vykopne v Popradu. Z nádraží se přemisťujeme na autobusové nádraží, kde na nás za půl hodiny čeká autobus, který nás vezme do Biele Vody. A tam začíná nás čtyřdenní výlet.
Pod turistickou stříškou se ještě nasnídáme. Od Jane máme domácí letní závitky a od Martina čerstvě vymačkaný džus jablek, takže opravdu královská hostina. Vodu už máme připravenou z Prahy a můžeme vyrazit. Šárka otevírá téma: mám moc těžký batoh, já zase mluvím o tom, jak moc se mi nechce do kopce a Jane radši nemluví, protože ví, že to nemá smysl. Dneska nás čeká nejdelší část - šestnáctikilometrový okruh – Zelené pleso – Velká Svišťovka – Skalnaté pleso a Zamkovského chata. Výškový profil holkám radši neříkám, ale nahoru je to 1398m a dolů 837m. Už po několika kilometrech slyšíme v lese zvuky, které nasvědčují, že se jedná o medvěda. Všechny jsme ztuhly a nevěděly, co dál. Nahlas jsme si přemítaly pravidla a nakonec se shodly, že opravdu nevíme, co máme dělat. Někdo říká: „Koukej se mu do očí“, druhý zase „Do očí se mu nikdy nesmíš koukat“, dále „Dělej se pro medvěda větším“, „choď s rolničkou a buď hlasitý“, „Utíkej“ nebo „Nesmíš utíkat“. Takže víme kulový… V dálce vidíme chlapy, kteří nám pomůžou. Po většinu cesty se jich držíme jak klíšťata a věříme, že když nás napadne medvěd, tak nás zachrání. :) Ano, až takto jsme naivní. Po dvou hodinách nás vítá Chata při Zelenom plese obklopená horami. Jak já toto místo miluju! Dáváme necelou hodinku pauzu na sváču, odpočinek a já si po dvou hodinách chůze dávám náplasti na puchýře, protože jsem si do Tater vzala nové trekové boty, které jsem bohužel nestihla prošlápnout.


Teď nás čeká velký kopec na vrchol Velké Svišťovky. Moc se na tuhle část těším, protože jsme jí s Šárkou nemohly zdolat, protože díky povodním byla zavřená. A o pár měsíců později se sem mohu podívat. Podle některých průvodců je to jedna z nejkrásnějších částí v Tatrách. V půlce kopce o tom malinko pochybuju a funím jak parní lokomotiva. Ale na horách se mi líbí právě to, že se musím překonat a musím dojít do bodu B za každou cenu. Jako nejslabší článek ve vylízání kopců se doplazím jako poslední, ale šťastná, že jsem tady. Čeká nás krátká přestávka a zase pokračujeme dál.


Máme velké štěstí, že je okolo 16 stupňů a máme azurovou oblohu. Všechno je vlastně dokonalé. V průběhu dne debatujeme, jestli opravdu zvládneme přejít Priečne sedlo, když se dneska takhle odrovnáme. Vše vidím pozitivně… Po dalších pár kilometrech v dálce vidíme Skalnaté pleso a druhou nejvyšší horu Lomnický štít a to je ta chvíle, kdy víme, že nás brzo čeká pivo. Únava je znát, proto si k pivu v klidu sedáme a holky si dávají horkou zelňačku. Čeká nás poslední hodina cesty. Přestáváme spolu mluvit a bojujeme sami se sebou. :) Každý krok po kamenech si vychutnáváme a nakonec se dočkáváme a vidíme Zamkovského chatu. Sedáme si venku, odpočíváme a ani nedutáme. Po chvilce jsme schopny se ubytovat (26 euro – polopenze). Po sprše se i navečeříme a pak se ukládáme na matrace, kde si chvíli povídáme a usínáme. V tento moment se domlouváme, že nakonec Priečne sedlo všechny nezvládneme, proto půjdeme druhou stranou. Byť smutná, usínám velmi rychle.


Ráno vstávám okolo půl osmé a Šárka na mě hledí a říká mi, že půjdeme podle původního plánu. Mám radost, ale o to víc jsem nervózní, jestli vše zvládneme. Počasí nám dnes má nadále přát a hlavně má být sucho. Jane se také probouzí a pomalu se pakujeme na cestu. Ještě v chatě dostáváme snídani a můžeme zdolávat další vrcholy. Dnes náš čeká pouze osm kilometrů a výškový profil nahoru je 1058m a dolů 556m. Procházíme Malou Studenou dolinou a už teď je mi jasné, že to nebude žádný med. Vůbec se mi nechce šlapat nahoru a to ještě nejsme u Téryho chaty. Holky na mě čekají a pod chatou mi dávají vitamín B, aby mě to nakoplo. Po několika hodinách jsme nahoře a výhledy jsou opravdu nádherné. Z jedné strany dolinu, z druhé strany několik krásných ples. Odpočíváme tu asi hodinu a vše poctivě dokumentujeme. Já stále stažený žaludek, co nás čeká u sedla. Honily se mi myšlenky typu Zvládnu to? Zvládnou to holky? A co když budou panikařit? Nestane se nám tam něco? Jak dlouhá je řetězová část? Tyto myšlenky jsou pochopitelné, protože nás v průběhu cesty plno lidí zrazovalo, jestli se bojíme, tak ať tam vůbec nechodíme. Holky se večer na Zamkovského chatě ptaly na názory lidí na sedlo a čím víc se o tom mluvilo, tím to bylo horší.


Nakonec ten čas nadešel a my vyrazily po žluté směr Zbojnická chata. V dálce vidíme to, co vlastně vidět nechceme. Hrozím se, že holky řeknou, že se vracíme. Díky bohu to neudělaly, ale myslím, že Šárka měla namále. Potkáváme pár turistů, kteří to obracejí anebo se odhodlávají několik minut, aby to zvládli. My o tom taky ještě pár minut debatujeme, ale nakonec to k ničemu nevede a vrháme se strmými serpentýnami ke skalnatému úseku, kde nás čekají řetězy a skoby. Já jdu první, protože mám nějaké zkušenosti a chci být podpora. Za mnou jde Šárka a potom Jane. Jsem překvapená, že tento úsek je poměrně dlouhý, ale velmi mě baví. V průběhu cesty si můžeme odpočinout. J Bohužel tu potkáváme „blbce“, který nás chce asi zabít. Řetěz, který má používat pouze jeden člověk, furt každému bere a člověk se víc soustředí na blbce, aby ho tím řetězem nesrazil. Vše je o to víc vyčerpávající. Nakonec ho necháme jít před námi, ale nemohla jsem si odpustit svůj monolog. Když jsme na vrcholu, chvíli si odpočineme a čeká nás možná ještě náročnější část. Dolů je to vždycky těžší, to už dobře vím, ale nějak jsem na to zapomněla. Fouká tu silnější vítr, proto neleníme a slaňujeme po řetězech, potom naší technice říkáme „na raka“. Podotýkám, že tento pojem je logicky špatně, mělo by to být „na kraba“, ale z vyčerpanosti jsme tomu začaly říkat špatně. Naše technika je velmi jednoduchá, kleknete si do podřepu a pomalu a jistě se přemisťujete dolů. Vše klouže, protože okolo nás je suťovisko, ale my se nezalekneme a soustředíme se, aby se nám nic nestalo. Procházíme pod stěnou Široké věže a už se zase „těšíme“ na minové pole. To bych taky ráda objasnila, protože významově to pro širší veřejnost znamená kamenné nebo suťové pole, ale my jsme si pojem trochu upravily. :) Okolo této náročné trasy potkáváme ale většinou fajn lidi, kteří nám pomáhají, podporují, a ještě se na nás usmívají. Pod Širokou věží nám jeden pán říká, že do hodinky budeme na Zbojnické chatě, ale samozřejmě se tomu tak nestane. Jdeme to tak dvě hodiny, ale nám to nevadí. Celou cestu básníme o tom, jak jsme šikovné a skvělé, že jsme tak náročný terén zdolaly. Jak je skvělé, že jsme se nakonec vyburcovaly a takové ty kecy. Klasika – po bitvě je každý generál. :)


Po necelých dvou hodinách jsme byly na místě. Hned se jdeme ubytovat, načež nám paní říká, že nás tu nemají evidované. To nechcete slyšet po tak náročné cestě. Tak jí co nejasertivněji říkám, že jsem ubytování potvrzovala a že nikam nejdeme, protože na to nemáme sílu. :) Paní je ale velmi ochotná a říká nám, že můžeme spát na matracích ve společenské místnosti, která bude volná v deset večer. V prvních sekundách si říkám, že to nevydržím, protože jsem šíleně unavená… Ale plány se mění a během večeře se seznamujeme s jedním fajn klukem z Liberce, se kterým se zapovídáme skoro do jedenácti. Jak to tak bývá, na chatách musí být večerní klid. I kdybychom chtěli dál pokračovat, nemůžeme, protože bychom rušili všechny ostatní. Takže nakonec uleháme na matraci v tom, v čem jsme přišli. Na Zbojnické chatě není totiž sprcha a v tu chvíli jsme tak omámeni alkoholem, že nechceme rušit ostatní šustěním a hledáním věcí v batohu.


Ráno se probouzíme do deštivého, chladného a mlhavého počasí. Nijak nás to nepřekvapuje, protože předpověď hlásila, že v noci bude i sněžit. V klidu se nasnídáme a řešíme, jak to vymyslíme dál. Jít teď nebo až po obědě? Toť otázka! Nakonec se jdu zeptat správkyně budovy, protože ta má k dispozici internet a nejnovější informace a hlavně zná hory…. Ta mi radí, ať jdeme hned, protože se bude počasí jenom zhoršovat. Tak se oblékáme a jdeme. Nejdřív je jen zamračeno, ale když přecházíme po mostě řeku ve Velké Studené dolině, začíná šíleně foukat, padat kroupy a nepravidelně i trochu zasněží. Neotáčíme se a jdeme co nejrychleji, co svedeme. V dálce slyšíme, jak padá z minutových polí kameny dolů do údolí a my se začínáme děsit. Konec světa...


Po dvou hodinách přicházíme do Hrebienoku, tady nás čeká teplý čaj a halušky. Jsme úplně prochcané a zrmzlé. Dnes nás čeká totiž dvanáctikilometrový úsek do Sliezského domu (výškový profil – nahoru 661m, dolů 982m). V restauraci jsme přesně v půlce a z okna koukáme, jak silně prší. Je to nekonečné a ani z radaru není jasné, jestli přestane nebo ne. Naší diskuzi přeruší přátelé ze Zbojnické chaty, kteří nám radí, ať si v tomto nečase vezmeme taxíka a předávají nám kontakt. Holky bleskurychle říkají, že zaplatí cokoliv za přepravu. Já jsem malinko skeptičtější. Voláme na danou linku a tam nám říkají, že z Hrebienku není možné vyzvednutí, ale až ze Starého Smokovce. To nám naše nové plány hodně naruší. Poděkujeme paní na telefonu a kujeme další plán. Do Smokovce půjdeme pěšky, to už je nám teď jasný, ale přejedeme električkou do Tatranské Polianky a tam nás vyzvedne auto ze Sliezského domu (v ceně ubytování je transfer z této vesničky zdarma). A jak jsme vymyslely, tak se i stává. Všechno jde podle plánu a my už po druhé hodině jsme na recepci. Už od prvního dne se těšíme na wellness, který si rovnou objednáváme na třetí hodinu odpolední a potom ještě na sedmou večerní. Jdeme se ubytovat, osprchovat a chvíli relaxovat do naší postele. Okolo nás jsou všude na ramínkách pověšeny merino trika, kalhoty jsou přehozeny přes topení. Musíme vše vyvětrat, protože máme oblečení navlhlé… Za hodinu už jsme ve vířivce i s půl litrem Bechera. Odpočívárna je dokonalá, protože koukáte na Velické pleso a Velický vodopád. Jeden z výhledů, který se neokouká. Po hodině se vracíme na pokoj a od šesti nás čeká večerní raut. Jídlo je výborné, ale nečekáme, že se tak moc přežereme, proto odkládáme wellness o hodinu. Teď bychom se tam nezvládly dovalit. :) Od osmi si užíváme i saun, bohužel je tma, takže výhled na hory už není vidět. Po těchto náročných procedurách si ještě na pokoji chvíli povídáme a usínáme. Zítra nás čeká poslední den... :(

Bez budíku se probouzíme a řešíme dnešní cestu. Měla jsem totiž velké oči a chtěla jsem ujít až do Štrbského plesa po červené (14,5km, 6 hodiny cesty, výškový profil – nahoru 784m, dolů 1100m). Víme, že musíme být maximálně do dvou ve Štrbském plese a měly bychom to na knop. Proto se rozhodujeme úplně jinak. Transferem pojedeme znovu dolů, tam přestoupíme električkou do Štrbského plesa a uděláme okruh k Popradskému plesu (10,5km, 3,5 hodiny cesty, výškový profil – nahoru 488m, dolů 488m). Električka nás stojí 2 eura a my si jdeme na pokladnu zastávky ujistit, zdali nám vlak opravdu jede do Popradu v danou hodinu. Paní nám poradí, že Pendolino do Prahy jede přes Štrbu a ať nastoupíme tam. Ušetříme hodinu cesty a máme o to víc času poznávat ještě krásu hor. Nejdříve vyrážíme po červené. Pomalé stoupání a potom se ubíráme k plesu po souřadnici. Překonáváme pár minových polí a po hodině sedíme na pivečku a kocháme se plesem. Já si obnovuju staré vzpomínky na léto, kde jsem šlapala k sedlu pod Ostrvou. Potom procházíme celé pleso kolem dokola a pak se napojujeme na zelenou značku. Minule jsem to šla z druhé strany a i z této je to moc hezké. Po tomto výletě nás čeká ještě jedna věc – podívat se na Štrbské pleso. Nebudu nalhávat, že jsem z něho paf, z jedné strany je ne moc hezký skokanský můstek, další stranu obklopují budovy různé architektury. Ale to je jen můj subjektivní názor a neberte ho nikterak zle. :) Výlet zakončujeme v cukrárně, kde si každá z nás vybere dortík a horkou čokoládu. Víc jak půl hodinku tam pobudeme a pak jdeme na zubačku, která nás odveze do Štrby, kde nás bude čekat před čtvrtou hodinou vlak do Prahy. Ve vlaku už jen odpočíváme, blbneme a ukazujeme Jane Instagram (nepoužívá ho) a já jí lákám, aby si stáhla aplikaci kvůli účtu Mr. Pokee. Mrkněte na profil, protože ten vás zaručeně rozněžní a minimálně rozveselí. Krátíme chvíle blbostmi a opravdu se nám tento prodloužený víkend nemohl povést více. Zjistila jsem totiž, že mám další dvě parťačky na výlety! Ale hlavně kamarádky, se kterými jsem se sblížila díky horám! Tímto moc děkuju!


Ceny -

Cesta do Popradu – 750 Kč/osoba/lůžkový vůz
Cesta do Prahy – 524 Kč/osoba/sedačkový vůz
Zbojnická chata – 25 euro/osoba/povlečení
Zamkovského chata – 28 euro/osoba/polopenze/povlečení
Sliezský dom + wellness – 47 euro/osoba/snídaně
Večeře – 17 euro
Cukrárna – 5 euro
Svačinky z Prahy – 300 Kč
Hrebienok oběd – 9 euro
Piva + kofoly – 20 euro

Celková cesta na necelých pět dnů vyšla na 5400 Kč.

Dovolená za odpočinkem a horami do Rakouska a Německa



Hory! Nejdříve jsme se rozhodovali, kam pojedeme… Martin byl pro, abychom zůstali v České republice a nikam daleko nejezdili. Když se blížil termín odjezdu, tak jsme vybrali Máchovo jezero. Nakonec bylo ale všechno jinak, protože v Čechách byly taková vedra, že jsme plán změnili. Odjedeme do mých milovaných hor! Martin požadoval, aby byl výlet převážně relaxační. Také jsem mu slíbila, že bude daleko víc spontánní a nic se nebude plánovat do minuty. Bohužel to druhé jsem nakonec porušila, protože představa, že nevím za čím jedu, je pro mě šíleně nepředstavitelná. Zatím jsem se nenaučila přijet na místo, jen si tam tak lehnout a nic nedělat. :( Bohužel má Martin málo dovolené, proto se rozhoduje odjet v úterý po práci k Lipnu nad Vltavou, kde zakempíme. Jsem překvapená, že když má člověk místo v autě, kolik nabere zbytečností kdyby… Karel je rád, že nás a vše ostatní doveze a já nevěřícně oddechuji, když platíme noc v kempu (380 Kč/ 2 osoby/ stan). Mám asi mylnou představu, kde se nyní ceny pohybují, ale jsme rádi, že máme zázemí. Po složení stanu si vyhlídneme jednu restauraci, kde by měli dobře vařit. Restaurace Marina je od stanu asi 500 m, což je úplně parádní. Bohužel po pár soustech nás přejde nadšení, protože jsme čekali od burgeru daleko víc. Maso se sypalo a celý to nemělo takovou tu správnou šťávu. Vždyť to znáte… :) Po večeři si jdeme lehnout, protože jsme po celém dni unaveni a ráno se probouzíme do krásného dne. Otevíráme stan a první pohled je na nádrž Lipno. Martinovi chci dopřát relax, proto vstávám dříve a rozkládám deku, nafukuju vak, chystám snídani a připravuju mu knihu, kterou si může jen otevřít a užívat si pohody. Martin spokojeně vykukuje ze stanu a směje se mi, jak běhám sem a tam, abych nafoukla vak. Nakonec vše dobře dopadne a my si v klidu dáváme snídani a potom si čteme. Jsou to příjemné chvíle, kdy se nikam nehoníme. Po asi hodinové relaxaci si sebereme všechny naše saky paky a jedeme dál.



Po několika hodinách dorazíme k jezeru Wolfgangsee, kde se snažíme sehnat místo v kempu. Bohužel to není taková prdel. Okolo městečka Abersee je mnoho kempů, ale je sezóna a to se vyplácí si místo rezervovat předem. To jsme bohužel neudělali a nakonec jsme rádi, že mají místo v jednom malinkém kempu, ale bohužel není v blízkosti vody. Cena stanu/2 osoby/1 den stojí 26 euro. Po uvaření obědu v ešusu (čínská polévka) se jdeme projít okolo vody až k přístavišti, kde nás zítra vezme lodička na druhou stranu. Cesta je rovinatá, někdy se dostaneme do lesa, v dálce vidíme hory a všude okolo nás jezdí cyklisti. Po hodince přicházíme k přístavu, kde se koukáme na cenu cesty (4 eura/osoba/jednosměrně). Nějak nám vyschlo v krku a náhodou potkáváme restauraci – v jejich znění je to čtyřhvězda, ale podle obsluhy a jídla to teda nevypadá, ale to ještě nic netušíme, proto si sedáme a objednáváme pivo (3,5 euro). Po hodině a půl platíme 35 euro za všechny dobroty a vydáváme se ke kempu. Sluníčko zapadá a my vlastně nemáme žádnou hotovost, kterou zaplatíme zítřejší loď. Proto se snažíme dohledat bankomat, není to tak jednoduché, jak to vypadá, ale nakonec nacházíme u hlavní silnice a vybíráme éčka na naše živobytí v Rakousku. Už můžeme jít v klidu spát. Těšíme se do pelechu a u nás to umocňuje fakt, že my se ve stanu vždy náramně vyspíme a dlouho (cca 9-12 hodin). Samozřejmě, že jsme nakonec těch deset hodin spali, ale shodli jsme se, že to pohodlí není vono, co to bývávalo.


 
Ráno spíme až do doby, co se sami probudíme. Dneska nás čeká vyjížďka ozubnicovou dráhou na Schafberg po trati 5,85 km ze St. Wolfgangu až skoro pod vrchol. Nejdříve se ale musíme dobře nasnídat, protože si ještě neuvědomujeme, co nás čeká. Po desáté jsme spakovaní a můžeme vyrazit k přístavišti. Za necelou hodinku jsme tady a čekáme opravdu chvilinku, aby nás lodička přepravila na druhou stranu. Martin navigátor nás dostane až před pokladny k vláčku, kde je milion turistů. Čekáme opravdu několik desítek minut, abychom se dostali na řadu. Kupujeme si lístky (26 euro/osoba/jízda nahoru) a čekáme další hodinu, než můžeme jít k vlaku. Je příjemné, že si každý může sednout a cesta trvá přibližně 20 minut. Už výhledy z trati jsou nádherné a pomalu a jistě se Wolgangsee zmenšuje a zmenšuje. Vláček nás vysadí a my už musíme po svých. Nejdříve se domluvíme, že si dáme vrcholové pivo a chvíli si sedneme. Obloha je bez mráčku, slunce svítí a máme vychlazené pivo. Co víc si přát? Teď už nás čeká cesta pouze dolů. Nebude to sranda, protože musíme ujít nějakých 12 kilometrů s 1200 m převýšení dolů. Cesta je krásná a nikdo po ní nejde. Potkáváme dohromady pár bojovníků, kteří vycházejí nahoru, ale jinak jdeme sami. V půlce cesty Purtschellersteig (č. 27) se dostáváme k řetězům, protože musíme sejít ze skály. V ní jsou vytesané schody, ale i tak je to nebezpečné a je fajn se něčeho držet. Potom se dostáváme do lesa, za což jsme rádi, protože sluníčko opravdu pěkně pálí. U rozcestníku na vrchol Vormauerstein si dáváme oběd. Do teď se mi cesta velmi líbí a výhledy jsou ukázkové. Potom se držíme celou cestu až do města po cestě, která je obklopena stromy. Máme to jen tak tak, protože poslední lodička vyplouvá v šest a my docházíme k přístavišti v půl šesté. Ještě si kupujeme v jednom obchůdku pivo k večeři. Jsem dost v šoku, protože v restauraci prodávají půl litr piva za necelé 4 eura a tady si koupím prakticky to stejné za 1 euro. Asi budu dělat business v Rakousku a budu brzo v balíku. :) Když nás lodička přemístila na druhý břeh, tak jsme věděli, že se někde vykoupeme. Asi kilometr odtud máme vyhlídkou pláž, na kterou se došouráme. Martin má dneska poprvé nové trekové boty a na patě se mu udělal puchýř. Už jsme na místě, převlíkáme se do plavek a jdeme se zchladit. No to je velká paráda!! Chvíli se cachtáme a potom si sedáme na pár minut na osušku, kde si dáváme první pivečko. Je na nás znát únava, proto se sbalíme a jdeme k našemu stanu. Tam si uděláme večeři a pomalu jdeme spát.




Další den se po snídani přemisťujeme do národního parku Berchtesgaden v Německu. Aby toho nebylo málo, vymyslela jsem trasu přes Hallstatt. Dneska by měl být velmi relaxační den bez kopců a potu. Okolo oběda přijíždíme do obce, která patří společně s pohořím Dachstein a Solnou komorou ke Světovému dědictví UNESCO. První velký problém – parkování. Kdo nebyl v Hallstattu, jako by nebyl. Takže každý druhý Japončík čeká s námi na parkoviště. Po necelé půl hodině se i my dostáváme za závoru a vítězoslavně můžeme jít do centra. Okolo nás chodí davy turistů, ale my se snažíme zamilovat. Městečko je krásné, to ne že ne, jen tomu ti cizinci moc nepomáhají. Za mě je těchto obcí v Alpách u jezer spousta a je trošku smutné, že Hallstatt je velmi oblíbené jako jedno z mála. Vycházkových krokem procházíme centrum tak za hodinku i se zpáteční cestou. Co mě velmi zaujalo, byl jeden krámek s domácími kremrolemi. I Martin neodolal a jednu nám koupil. Ještě teplá nám na chvilku dělala velkou radost. :) Tak necelou půl minutu, protože jak rychle jsme jí koupili, tak rychle jsme jí „sežrali“. :) Pomalu a jistě se vracíme k autu, kde vyplázneme přes 6 euro za dvě hodiny a jedeme dál.



Přijíždíme do národního parku a mezi městem Berchtesgaden a Königssee musíme sehnat camping. To bude zase oříšek, protože je to velmi oblíbená letní destinace. V prvním kempu nám hned řekli, že místo nemají a čekají na rezervace. V druhém kempu není majitel a musíme si počkat hodinku, kdy má otevřeno. U mě se nervozita stupňuje, protože vůbec nevím, kam bychom šli. Bolí mě břicho, ale já to vydržím…. Hlavně myslet pozitivně. Nakonec majitel přichází a okolo mě jsou skupinky lidí, kteří chtějí totéž – místo k přespání. Jsme třetí, kteří se ptají a ono to vychází. Jsem tak šťastná a vůbec mi nevadí, že jsme kousek od silnice. Stavíme stan a potom už nás čeká ta příjemnější část – relaxace v termálních bazénech. Ještě si porovnáváme dvoje termály a nakonec vybíráme ty blíž ke kempu. Autem jsme tam za pár minut a už v plavkách ležíme naložení a koukáme na hory. V bazénech není ani tolik lidí, o to je to příjemnější. Utíká vše jako „voda“ a po dvou hodinách si fénuji vlasy. Teď už je čas si dát večeři a pivečko. Pivo vyřizujeme tím, že si ho kupujeme v místním obchodě a jídlo máme svoje. Po večeři si ale už konečně zasloužíme spánek, protože nás zítra čekají jezera a my se musíme dostavit k pokladně na první lodičku. Tak dobrou!

Budík máme na půl sedmou ráno, abychom stihli ještě posnídat a dát se do kupy. Nevím, co čekat, jsem nervózní, kolik bude lidí u pokladen, proto vyrážíme tak, abychom byli v půl osmé tam. Zaparkujeme auto (celodenní parkoviště 2,5 euro) a jdeme k přístavišti. Tam už stojí několik lidí a čekají na otevření pokladny. Ta se za chvíli otevře a my si můžeme koupit lístek až na konec jezera Königsssee (18,5 eura/osoba). V osm vyplouvá a já jsem natěšená. Loď jede vcelku pomalu a máme to i s výkladem. Mezi horami vystoupí kapitán a na trubku zahraje tu jejich a je neskutečný jakou má ten zvuk sílu, akustiku a ozvěnu. Vystupujeme v první zastávce, kde se jdeme podívat ke kostelu svatého Bartoloměje. Za půl hodiny nastoupíme znovu na loď a jedeme na konec jezera do zastávky Salet, kde nás čeká malý výlet. Jdeme asi patnáct minut po cestě a konečně se na nás otevírá jezero Obersee, je daleko menší a můžeme ho obejít. Voda je průzračně modro-zelená a já se zamilovala. Hory obklopující jezero a v dálce vidím druhou nejvyšší horu Německa - Watzmann. Je nádherná!!! Máme štěstí, že jsme vyjeli brzo, protože po cestě nepotkáváme davy lidí. Máme v plánu dojít až k vodopádu Röthbachfall, který je s výškou 470 m nejvyšším vodopádem Německa. Tam taky docházíme, je to takový slabý pramen, který nějak neurazí, ale taky nenadchne. Okolo se na pastvách pasou krávy a je to tady nádherné. Po cestě nazpátek si dáváme u Obersee domácí chleba s máslem, Martin pivo a já mléko od tamních kraviček. Je krásně vychlazené a je to opravdu skvělé. Dlouho na něj budu vzpomínat. Vracíme se na začátek Obersee (jak můžu určit začátek?? :) ) a nakonec až zpátky k přístavišti. Sluníčko na nás pere, ale já se těch pohledů na jezero a na Watzmann nemůžu nabažit. V tuhle chvíli jsem opravdu šťastná, škoda, že nazpátek se rozmnožili lidi a je jich okolo nás opravdu už dost. Na zpáteční cestě už jen odpočíváme a užíváme si každý větříček na vodě. V půl třetí jsme zpátky u auta i s koupenými pohledy pro rodinu a kamarády. Jedeme do kempu, kde se najíme a čteme si knížku. Večer sepíšeme všechny pohledy (dá to opravdu fušku) a jdeme spát. Zítra nás čeká poslední den.


 

Ráno se probouzíme bez budíku a pomalu a jistě si balíme stan, zaplatíme za každý den 31 euro/stan/auto a jedeme na poslední výlet k soutěsce Almbachklamm. Přečetla jsem si, že je to velmi hezké místo, proto neleníme a jedeme. Soutěska není daleko od kempu. Zaplatíme každý vstup (6,5 euro/osoba) a jdeme podél vody. Jsme tu kolem půl desáté a není tu zase tolik lidí. Asi všichni vstávají fakt pozdě, jinak to nechápu. :) Pomalu nenásilně stoupáme, někdy jdeme po uměle vytvořených schodech, někdy po lávkách…. Vody moc není, protože je tento rok velmi sucho, ale i tak je to překrásné místo. Cesta k rozcestníku nám trvá asi necelou hodinku a u něho se rozhodujeme, jestli půjdeme dál nebo se pomalu vrátíme. Časově to vycházelo na stejno a my si vybrali, že se budeme stáčet zpátky. Až nyní začalo fakt velké stoupání do kopce a opravdu jsem lapala po dechu, několik chvilkových zastávek proběhlo, a nakonec vylézáme ke kostelu Wallfahrtskirche Ettenberg, kde si sedneme a pár minut zase odpočíváme. A co jsme hezky vylezli, si zase hezky slezeme. Nejdříve jdeme na přímém sluníčku po loukách a pak se konečně dostaneme do stínu. Cesta je příjemná, i když cesty dolů máme dost, protože nás bolí stehna ještě po prvním dni výletu. Okolo dvanácté jsme již zase u auta a rozhodujeme se, jestli podnikneme ještě nějaké výlety nebo pojedeme domů. Cesta bude dlouhá (500 km), proto se rozhodujeme pro druhou variantu. Trochu mě to mrzí, protože bych tu zůstala co nejdéle, ale musíme být zodpovědní. Cesta utíká rychle, na silnicích není tolik aut, kolik jsem myslela a domlouváme se, že v Táboře si uděláme radost a půjdeme na večeři do indické restaurace. Po všech peripetiích (rozkopané silnice v Táboře) se dostáváme na parkoviště a potom i do restaurace. Martin si vybírá něco z jehněčího a já si dávám klasiku. Po několika soustech je mi ještě větší vedro než před pár minutami. Jídlo je dobré, bohužel nám ho přesolili. Každý z nás si půlku jídla nechá zabalit (aspoň máme na zítřejší oběd do práce) a jedeme směr Průhonice. Za hodinku jsme doma a jsem opravdu překvapená, že dokážeme po celodenní únavě ještě vše vybalit a já pustit pračku. Těch pět dní v Rakousku byl skvělý zážitek, který mi zase dobyl na chvíli baterky a jsem ráda, že tuhle krásu jsem mohla spatřit na vlastní oči. Doufám, že jsme v Alpách nebyli naposledy!







Designed By Blogger Templates