Bergen! Město, kde je milion turistů, krásných domečků a málo zajímavého jídla....

Pokračování našeho putování za Norskem :) Navazující článek najdete zde: Náš výlet v národním parku pomalu končí! 

Ve tři ráno mě probudí zvuk telefonu, podívám se rozespale na displej a vidím, že mi odepsal pán ohledně pronájmu. Rychle čtu a zjišťuju, že nám žádost zamítl. Božee, co teď? Rychle koukám na další ubytování. Našla jsem další byt, daleko hezčí, ale dražší. Bude stát na tři noci 4700 Kč. No co už. Hlavně ať se někde vyspíme. Posílám žádost a jdu nervózně spát. Do rána jsem se už moc dobře nevyspala, protože jsem se furt budila a koukala na telefon. Budík už zvoní, Martin se jde mýt a mně přijde další smska. Juhůůů, potvrdil nám to. Můžeme jet v klidu do Bergenu. S celou bagáží vycházíme radši dřív do města, kde nás čeká v jedenáct autobus.

Na nádraží máme čas, proto já hlídám naše zavazadla a Martin jde koupit něco dobrého. Už nám to nese a já si užívám každičký lok jablečného džusu. Mňam! Koupil i sýr, který má hodně rád, chutná po medu a je celkově dost specifický, ale mně chutná.

Už sedíme v autobuse a říkám vám, že cesta je naprosto skvělá. Všechno, co jsem neviděla v parku, vidím zrychleně při cestě. Milion vodopádů, fjordy, malá útulná městečka a samozřejmě milion tunelů. Netušila jsem, že jich mají tolik. Jeli jsme i přes jeden hodně dlouhý tunel, který měl asi 24 kilometrů. Popravdě mě tunely zaujaly, ale když jsem zjistila, že polovina cesty je v tunelech, tak mi to bylo líto. Ta další polovina cesty byla opravdu skvělá. Za čtyři hodiny jízdy jsme toho viděli opravdu mnoho. V průběhu jízdy jsme si ještě potvrdili čas s paní, která měla čekat v šest hodin u baráku, kde jsme měli tři dny žít. Ve všech veřejných prostředcích je WIFI síť. Jak jsou ti Norové oproti nám napřed… Už jsme v Bergenu, přijíždíme na hlavní nádraží a jdeme k tramvaji. Je to jediná trasa tramvaje ve městě. Je označená jedničkou a jiné číslo tady nejezdí. Na zastávce je automat, kde si kupujeme jediný lístek na hoďku a půl za necelých 120 Kč a jedeme k našemu bytu asi deset minut. 

Tam na nás čeká paní, která nám ukáže byt, předá klíčky a rozloučí se s námi. Tak co teď? Ještě jednou procházím bytem, který je čtyřpokojový, je skoro prázdný, protože majitel se stěhoval do Osla a tento byt prodává. Během toho, co byt prodává, tak ho krátkodobě pronajímá. Což mi přijde, že není úplně hloupý nápad. Domlouváme se, že když máme koupený lístek na MHD, tak ho využijeme a sjedeme do centra města a koukneme do infocentra. To už čekáme na tramvaj a ani se nenadějeme a už jsme tady. Počasí není moc příznivé, je pochmurno a mrholí. Uvidíme, jak bude další dva dny, protože Bergen je jedno z nejdeštivějších měst v Norsku. Procházíme náměstím a v dálce u rybárny vidím infocentrum. Jdeme tam, je tam milion turistů, lidé si musí vzít papírek s číslem, aby se dostali na řadu. Jsem překvapená, že je tam plno asijských turistů. Kde na to asi berou? Všude jsou letáčky s výlety (např. lodí, člunem, různé turistické aktivity nebo jiné atrakce města). Koukám, kde se dá všude vydělat. Ale Praha není výjimkou, pouze to u nás tolik nevnímám. Nabírám si letáčky, mapky a jiné blbosti, které Martin nechápe, proč vůbec beru. Ale já jsem si řekla, že doma všechno prostuduju a vymyslím plán na další dva dny. Ve městě je tolik lidí, pro mě velký kontrast oproti tomu, kde jsme byli včera. Na to má možná dopad i můj názor na Bergen. Všude se cpu, všude řev, a když si chci dát něco dobrého z norské kuchyně, tak to neseženu. Paní, která nám pronajala byt, nám řekla jako zásadní informaci, že si určitě nemáme dávat jídlo na rybím trhu, že je vše naprosto nepřiměřeně předražené. Takže po cestě domů, kdy jdeme pěšky, protože jsme se zařekli, že jim takový prachy za deset minut cesty nedáme a na černo jsme jezdit nechtěli, se stavujeme do jednoho z mála obchodů, co mají. Kupujeme si párky, hořčici a džus. Chleba jsme měli ještě z hor, takže po třech kilometrech cesty k bytu, zapínáme sporák a já jdu hodit párky do vody. I z nic moc večeře, která nás v Praze nikterak neuspokojí, máme radost a pochutnáváme si.

Večer si prohlížím konečně fotky z fotoaparátu, protože do teď jsem nechtěla plýtvat baterii na tak zbytečnou věc. Koukám na jednu fotku za druhou a přemítám si vše, co jsme prožili. Je mi z toho přesně tak smutno jako teď. Vzpomínky se nevymažou, ale po druhé to člověk nikdy znovu neprožije. Koukám do letáků a zjišťuji, že v Bergenu není nic moc zajímavého. To Martin samozřejmě přitaká, protože v parku říkal, co budeme dělat tři dny v Bergenu. Samozřejmě muselo být po mém a museli jsme jet. Vymýšlím, že zítra má být horší počasí než další den, proto navrhuji, že projdeme v klidu město a odpočineme si. Další den vyrazíme na horu Fløyen, kde je výhled na celé město. Martin jen přitakává, co má vlastně dělat, když stejně bude nejspíš po mém. Dnešek byl dost náročný, ale po deseti dnech ležím na matraci, což je absolutně jiný komfort. Těším se tak moc, že za chvíli odpadnu a probudím se až ráno.

Ráno se probouzíme do zamračeného města, ale neprší, což je základ. Oblékáme se a jdeme pěšky do centra. Procházíme malým parkem až ke kostelu Johanneskirken. Dál pokračujeme k pobřeží, kde je vyhlášená místní rybárna. Po cestě vidíme Národní scénu. My si jí zapamatujeme díky soše Henrika Ibsena. Zakázala bych vytvářet takové umění. Hnusnější sochu jsem snad nikdy nezažila, nevím, jestli je to vtip nebo jestli umělec před vytvářením sochy nepožil nějakou tvrdou drogu. To je náš nejsilnější zážitek z města. 

Potom se jdeme podívat na domečky ve čtvrti Bryggen. Je to nejstarší část města a domečky jsou vyhlášené jako památka UNESCO. Můj pocit z toho je, že domečky jsou krásné, ale všude šíleně lidí a v domečcích prodávají prodejci pouze cetky pro turisty. Jsem z toho dost zklamaná. Konečně se jdeme najíst. Během hledání dobrého jídla se mi chce na toaletu. Jsem naštvaná, že nemůžeme najít toaletu zadarmo nebo s žádnou frontou. Takže palec dolů! Už jsme opravdu unavení hledáním dobrého jídla, které stejně nikdy nenajdeme. Máme proto druhý úkol, hledáme jídlo, co nás zasytí za málo peněz. Bohužel taky špatný plán. Vcházíme do čínské restaurace, kde na jídelním lístku vidíme nejlevnější blaf, který seženeme v Praze za 80 Kč, za necelých 600 Kč. Tak to v žádném případě! To si radši dám párky ze včera. Martin souhlasí! Po cestě domů kupujeme osm pohledů se známkami asi za 700 Kč a jdeme plačky do bytu. Cejtím se jak chudák. Mám na sobě sportovní oblečení, trekové boty, jsem skoro nenamalovaná a řeším tu každou korunu. Ne proto, že bych neměla na večeři. Ale mám nějakou hranici, co dám za hnusnou čínu. Čínu, na kterou nejdu ani v Praze. Tak ráda bych ty Noky dala za něco dobrého, ale není kde. Domlouváme se s Martinem, že si za to radši koupíme fakt dobrou večeři v Praze. Mrzí mě, že nebudu mít žádnou hezkou vzpomínku spjatou s jídlem, ale co se dá dělat. Doma si dáváme znovu párky a otevíráme malinovici, kterou jsme měli do hor jako dezinfekci a smícháme jí s džusem. Jsme přežraní, omámení alkoholem, proto si jdu lehnout na matraci a užívat si postele.

Náš výlet v národním parku Jotunheimen pomalu a jistě končí...

Minule jsem se rozepsala, jak jsem se konečně dočkala sprchy, teplého vývaru a kousek teplíčka, které jsme "ukradli" v jedné norské chatě. A tady je pokračování...

Nechci pryč. Chci zůstat v naší útulné chatičce, kterou jsme poznali včera odpoledne.. Líbí se mi teplá sprcha, čerstvé jídlo a posezení v teple na sedačce a můžu se konečně opřít. To mi totiž na naší cestě nejvíc chybí. Posadit se a ulevit zádům. Hygiena, snídaně a balení věcí. To je další věc, co mě naprosto vytáčí. Každý den stavět a rozkládat stan. Řekněme si to otevřeně, je to voser. I když tohle kolečko trvá pár minut denně, mě to skutečně nebaví a otravuje život. Hotovo a můžeme jít! Martin tvrdí, že podle mapy ta cesta dnes nebude náročná. Až do teď celou trasu znal, ale dneska se odpojujeme a jdeme jinou trasou. Jupííí jej, těším se. Začínáme přechodem přes most, Martin nabírá čerstvou vodu a chvilkami jdeme do kopce. 

Zatím není nikterak náročný, chvilkami se zastavujeme a kocháme se. Baví mě přeskakovat kameny, přecházet bahno přes dřevěné chodníky vytvořené uměle lidmi z norského spolku turistů. Vypadá to na další slunečný den. A ejhle, zase stoupáme do kopce. Když už takhle jdeme nějakých pár minut, tak se zastavíme a koukáme do mapy. Naše přehlídnutí už vidíme a všímáme si, že to půjde ještě docela dost do kopce. Nemáme kam spěchat, takže se dál pokračuje. Kopec nemá konce, takže už nevěříme, že se nahoru dostaneme. Hurááá, po několika hodinách jsme tu. Fotíme z vrcholu údolí Utladalen, kterým v dalších dnech půjdeme. 

Když jdete celý den do kopce a potřebujete se dostat dolů, tak logicky musíme znovu dolů. Klesáme, začínám být docela unavená. V dálce vidím pár domečků, ta oblast se jmenuje Fleskedalen a je pohádková. Začíná poprchávat a my nevíme, co to znamená. Je to jen přeháňka nebo něco většího? Do údolí přecházíme přes „les“, tam nacházíme místo pro náš stan. Domlouváme se, že dneska dál nepůjdeme a utáboříme se tu. Po postavení stanu se samozřejmě počasí umoudřilo a přestalo pršet. :) Martin chce uvařit jídlo, ale zjišťujeme, že nemáme dostatek vody. Proto odchází pro vodu. To jsem netušila, že musí jít strmým kopcem dolů, aby našel asi po půl kilometru řeku. Zatím si udělám hygienu, obleču se do spacáku a čekám. Nakonec čekám skoro tři čtvrtě hodiny. Jsem ráda, že už je tady, protože jsem se bála, že se mu něco stalo. V Norsku se opravdu nestává často, že hledáte vodu tak dlouho. Nebo nám se to za celou dobu nestalo. Večeříme, povídáme si… Jak nás unavil ten zatracený kopec, tak jdeme brzo spát. 

Ráno vykukuji ze stanu a vidím, že nebude celý den žádné supr počasí. Je zataženo a vypadá to, že za pár minut začne pršet. V dálce se to víří a já jen doufám, že bude vše v pohodě, protože nechci bágl soukat do pytle. Nakonec mrholí, ale my to přečkáváme v bundách cestou z toho hnusného kopce, který včera zdolával Martin kvůli vodě. Po hodince dojdeme k chatě Ingjerdbu a „osadě“ Vettismorki, kde i přes to počasí bylo nádherně. Každá chaloupka má na střeše trávu, všechno je neskutečně spjaté s přírodou, a já jsem zamilovaná. 

Škoda, že kvůli počasí vyrážíme dál. Po půl hodině se dostáváme na vyhlídku, kde vidíme silný proud vody, který teče až k hraně skály. Ze skály pak tryská voda, která vytváří jeden z největších přímých vodopádů v Norsku. Tenhle se jmenuje Vettisfossen a má na výšku 275 metrů, což jsou skoro tři fotbalové hřiště. Výhled je to famózní, ale čeká nás cesta dolů. 

Myslela jsem si, že to bude hodně náročný přechod, ale nakonec to byla kaskádovitá cesta. Scházím to docela rychle a ani mě moc nebolí kolena a jiné části nohy, Martin je na tom o trochu hůř. Potkáváme jeden pár, který se chce dostat nahoru a ptá se nás, jak ještě dlouho. Nedokážu být reálná, ale tvrdíme jim půl hodiny. Tu cestu jim nezávidím. Už jsme dole, kde se nachází i chata Vetti Gard. Martin se jde zeptat do chaty, jestli si tu můžeme nechat bágly, abychom je nemuseli tahat tam a zpátky. Chceme se jít totiž podívat pod vodopád, který jsme viděli z vrchu. Paní je moc milá a ukazuje nám, kde si je máme nechat. Bereme pouze foťák, stativ a to je vše. Za těch několik dní je to poprvé, co nemáme na zádech vůbec nic. Jdeme k vodopádu asi půl hodiny, celou cestu okolo řeky Utla. Martin mi ukazuje most, přes který šli, když tam byli s kluky. Máme štěstí, ale to je asi prvních pár minut, co je dneska krásně. Proto rychle cvakáme fotky a já si užívám tu sílu přírody. Nikdy jsem pod žádným vodopádem nestála. Ta masa vody, která padá dolů je tak krásná až děsivá. Nad přírodou nemáme jako lidi šanci. Vedle nás sedí v tureckém sedě paní a užívá si jógy. Líbí se mi, že místní lidé utíkají do přírody a váží si jí. V dálce nad horami vidíme mraky, proto se vracíme k chatě. 

Zpátky je cesta docela do kopce. I když jsem myslela, že když nebudeme mít batohy, tak půjdeme svižněji, tak tomu tak nebylo. Jsem lenivější a nechce se mi. Přicházíme k chatě a začíná mi být smutno. Naše cesta po národním parku končí. Tato náročná, ale nádherná cesta končí právě touto chatou. Dneska se chceme dostat do kempu, který leží před městem Øvre Årdal. Cesta je už celou dobu asfaltová, proto se nám jde rychleji. Potkáváme u parkoviště ještě muzeum národního parku, které je zadarmo a každý se tu může podívat na historii celé oblasti až po materiály hornin. 

Po dalších třech kilometrech se dostáváme do kempu, kde si zaplatíme den nocování. Domlouváme se, že se půjdeme podívat do města a navnadili jsme se, že si koupíme něco dobrého v obchodě – džus, brambůrky, sýr… Cesta trvá tři kilometry a na začátku města mě napadá, že si vlastně nic kupovat nemůžeme, protože je dneska neděle a všude budou mít zavřeno. A taky že měli. Achjo, musím se naučit netěšit. Jediné informační centrum je otevřené, Martin si tu dává kolu a já hledám ubytování v Bergenu. Všechno je neskutečně drahé, nejlevněji vychází hostel na tři dny za šest tisíc. Nakonec koukáme na ubytování přes airbnb.com a líbí se mi tu jeden pokoj za rozumné peníze. Registrace trvá několik minut, protože chtějí i občanský průkaz naskenovat a další nesmysly. Profil vytvořen a o pokoj jsme požádali. Má na odpověď 24 hodin. No jsem trochu nervózní, protože zítra ráno musíme balit a jet do Bergenu. Vracíme se do kempu, vaříme si večeři a já si užívám další teplé sprchy. Pomalu se ubíráme spát, protože další den musíme poprvé vstát na budík, abychom nezaspali.

Dočkala jsem se! Sprcha, horká polívka a teplo domova!

Uvidíme další Údolí smrti? To zjistíte v dalším pokračování mého dobrodružství...

Ráno se probouzíme a já mám radost, protože nejhorší části v národním parku mám za sebou. Snídáme, povídáme si o včerejším přechodu v Údolí smrti a já mám dobrou náladu. Sluníčko začíná svítit. Sbalíme stan, saky paky a vyrážíme k chatě Skogadalsbøen. To už jsme v údolí Storutladalen, kde je všude zeleň a zase milion vody. Po několika stech metrech vidíme most přes řeku, kde se protínají další cesty národního parku. My jdeme stále po proudu řeky, Martin se v půlce cesty zastavuje a jde si do ledárny umýt hlavu. Ví, že teplejší voda nebude, ale sluníčko svítí, proto má šanci, že mu hlavák brzo uschne. Já si zatím sednu do křovin a užívám si prostředí. Konečně mě ta cesta znovu naplňuje. 

Před dalším rozcestníkem jdeme dost z kopce. Terén je pro mě docela náročný, protože klesáme, musíme se vyhýbat vodě, vodopádům, vše i dost klouže, proto je sestup trošku zdlouhavý. I když se musím na cestu hodně soustředit, v dálce vidím, jak tři velké řeky stékají do jedné. Bohužel můj fotoaparát to nedokázal zachytit, proto jsem nakonec vytvořila pouze video. Vnímat tolik nádhery najednou je tak nabíjející. Kolikrát si v hlavě přemítám, co jsem za celou dobu viděla a říkám si, jestli tenhle neobyčejný svět ještě někdy uvidím. Už teď se mi stýská. Konečně jsme zvládli klesání a přechod k rozcestníku a jdeme dál.

Procházíme lesem, kde už se na mě vrhají hovada, takže jsem pokousaná. Pomalu přicházíme k chatě, která mě neskutečně zaujala. Vyklouzla na nás po příchodu z lesa, kde nás vítala cedule. Střecha celé chaty byla porostlá mechem, všechno ostatní bylo dřevěné nebo kamenné. Před chatou bylo posezení, s vázami a čerstvými květinami, které byly natrhané z nedaleké louky. Vedle chaty stál ukazatel a lavička, kde jsme okamžitě odložili naše batohy. Sedím, mlčím a jen koukám. Martin kouká, vedle lavičky je i váha na zavazadla. Tak jsme si je šli okamžitě zvážit. Zjišťujeme, že žádná hitparáda od začátku přechodu národním parkem to není. Mně se snížila váha na 15,5 kg a Martinovi na 18 kg. 

Domlouváme se, že bychom tu chtěli přespat. Nemyslím tím v chatě, protože ubytování stojí tisícovku pro jednoho a to nám přijde zbytečné. Napadá nás i taková myšlenka, že bychom si mohli objednat něco dobrého, teplého a čerstvého k jídlu. Martin se ale musí poptat, jak je to cenami. Jestliže to nebude nic přehnaného, tak si uděláme radost. Moje jiskřičky nadšení a víry, že budeme mít teplé jídlo, Martinovi utkvěly v paměti. Protože když jde zaplatit ubytování, kupuje nám každému polévku za více než dvě stovky. Asi věděl, že když mi přijde říct zprávu, že žádné jídlo nedostanu, tak budu celý večer smutná. Já radostí skoro skáču a už se nemůžu dočkat sedmé hodiny, kdy si máme přijít pro polévku. Až do konce nevíme, jaká to bude. Zatím se ubytujeme na kopci pod chatou a vystřídáme se ve sprchách. Nechci nechávat fotoaparát a jiné cennosti ve stanu bez dozoru. Konečně si po několika dnech užíváme teplé vody a sprchy. Dneska je to první den norského rozmazlování. Teplá voda je ze solárních kolektorů a záchod je klasická kadibudka. Oba voníme, jsme spokojení, a proto se domlouváme, že si vezmeme karty a půjdeme do společenské místnosti v chatě, kterou můžeme využívat. Máme tu teplo, měkké sezení s opěrkami a hlavně krásný výhled do krajiny a velmi příjemný severský styl interiéru. V tuhle chvíli jsem nejspokojenější. Ještě chybí maximálně ta horká polévka. To už máme v ruce mobilní telefon a píšeme rodinám, ať se o nás nebojí. Říkám si, že moje máma už volala nejvyšší policejní jednotku, že se pohřešuji, protože do teď jsem jí nemohla dát zprávu. Nikde totiž nebyl signál. Smska poslána a já jsem ráda, když přijímám odpověď, že se o mě mamka bála, ale že je ráda, že jsem se ozvala. To už nás norská milá slečna zve do kuchyně, kde si s chutí dáváme zeleninový vývar s masíčkem. Lepší vývar jsem dlouho neměla. Polemizujeme v průběhu večera o tom, jak se mohlo dostat do chaty tolik druhů čerstvé zeleniny. Pěší otroky určitě nemají, proto Martina napadá jen letecká doprava. 

Po večeři hrajeme karty a mně se nechce vůbec do stanu. Po pár hodinách to ale bohužel přijde a my jdeme spát. Vždyť poslední dny chodíme na kutě v osm večer a dneska už přetahujeme. :) Vycházíme ten hnusný kopec ke stanu, rychle se zabalíme do spacáků a zavíráme oči.

Přechod Údolím smrti - už nikdy víc!

Ráno vstáváme brzo a chystáme se na cestu. Těším se, co zase uvidím, ale to ještě netuším, že tenhle den bude pro mě nejhorším dnem celého výletu. Obcházíme jezero Grisletjønnen a další malá jezírka a přicházíme do údolí Rauddalen. Pro mě už zafixované jako Údolí smrti.

Osm kilometrů dlouhé místo, kde ani lišky nedávají dobrou noc. Žádný náznak života… Ani zvíře, ani rostliny. Pouze já, Martin, milion kamenů, někdy sníh a podél nás kamenité hory. Chci pryč! Martin tvrdí, že jsem za celou cestu nešla tak rychle jako tento den. A divíte se? Vůbec se mi zde nelíbilo. Jdu hodinu, dvě, tři a panorama se nemění. Furt jen divná pustina. Tato krajina ve mně vyvolá depresi. Kdo to nezažije, tak to nejspíš nepochopí. Konečně docházíme do půlky cesty, k chatě Olavsbu, kde se chceme zahřát. Když jdeme do chaty, stojí v předsíňce správce a ptá se, jestli se chceme ubytovat. Martin anglicky říká, že ne. Chceme se podívat na informaci o počasí, která je většinou pověšená na nástěnce. Na nástěnce nic nevisí, proto si jdeme sednout na lavičku před chatu. Tam si dáváme sušené maso. Stačí pět minut na místě a žere nás zima. Musíme jít. 

Další cesta smrti trvá asi čtyři hodiny. Jdeme podél velkého rozlehlého jezera Rauddalsvatnet, které nemá konce. Martin mi tvrdí, že až skončí jezero, tak budeme klesat. Sám netuší, že je delší než si pamatuje. Voda je zamrzlá, ale pomalu roztává. Nohami se propadám do sněhu. Pod sněhem je voda, proto mám celé nohy úplně mokré. Počítám každý krok a bojuju sama se sebou. Všechno taje, proto nevíme, kam dát na sněhovou pokrývku nohu, abych nezapadla do vody. S Martinem se skoro nebavíme, protože toho máme každý plné kecky. Většinou máme sraz u oddechového místa. Když už vypadá, že jezero končí, musíme sejít strmou část, abychom se dostali do „zeleného“ údolí.

Už jsme ušli 17 kilometrů s těžkým batohem, mokrými botami a síly už pomalu dochází. Náhle mi ujede noha a sjedu na záda. Ležím na zádech jako želva na krunýři a nemůžu vstát. Martin na mě křičí, ať se zvednu. To asi nevěděl, že to moc nejde. Proto mi po chvíli pomáhá znovu na nohy. Tak kromě mokrých bot jsem teď mokrá celá. Jestli jsem měla ještě před pár minutami nějakou sílu, tak teď už nemám žádnou. Jdeme dál. Už jsme sešli dolů, kde bychom mohli postavit stan. Bohužel není zatím kde. Všude jsou nízké křoviny, byliny a další zvláštní rostlinstvo. Po několika stech metrech nacházíme plácek, který není úplně ideální pro stanování, ale země je rovná. Martin mi rozkáže, ať se okamžitě jdu převlíknout do teplého a lehnu si do spacáku. Jestliže někdy mám poslední slovo, tak dneska jsem poslušná a naprosto unavená holka, která se ve všem podřídí. Martin ohřeje horkou vodu a zalije Travel lunch. Furt nemám na nic chuť, ale Martin mě přinutí jíst. Potřebuju energii a pouze ze sladkých tyčinek žít nemůžu. Po jídle jsem samozřejmě unavená, proto jdu pomalu spát a přemýšlím o tom, že si ty mokré boty nechci zítra brát na sebe. Bohužel žádné jiné nemám, proto se musím smířit s myšlenkou, že si je hned ráno vezmu na sebe. Jestli další dny bude naše cesta lepší, uvidíte v dalším příspěvku. :)