Sněžka! Je tu druhý ročník (2016), kdy chceme s Míšou vyšlápnout nejvyšší horu České republiky. Míše napadlo, že bychom mohly být na vrcholu při východu slunce. Chvíli jsem o tom i uvažovala, protože říkala, že je to jedno z jejích velkých přání. A co bych pro kamarádku neudělala. Ale nechtělo se nám vyrážet ve tři ráno s čelovkou na hlavě, stanovat je na území CHKO a NP zakázané a ubytování někde poblíž jsme nechtěly platit, takže jsme nakonec tuhle myšlenku zabily. Vyšlápneme Sněžku jako vždycky ze Špindlerovky. Míša nám zajistí bydlení za 90 Kč i se vzdušným na osobu (firemní benefit Míši mamky) a můžeme se ubírat k Přední Labské. Už jsme na místě, dáváme si tašky s oblečením do chaty a pak velkou pohodu, protože nás další den čeká velká zátěž - 23 kilometrů.
Poslední červencovou sobotu se probouzíme s pocitem, že to bude brutál. Minulý rok jsme byly rády, že jsme rády. Dáváme si velkou snídani, teple se oblíkneme, svačinu do batohu a jedeme do Špindlerova Mlýna. Tam na nás čeká autobus, který nás vyveze na Špindlerovu Boudu. Autobus stojí 40 Kč, my si ještě sedáme a autobus se plní k prasknutí. Řidič informuje lidi, co už se nevejdou, že přijede další. Božeee. Tak to bude na Sněžce milion lidí. Ale chápu, že všichni chtějí využít tak krásný den. Vycházíme z autobusu a klasicky je na Špindlerovce vítr jako blázen. Vzpomínám si na březnový výšlap na Sněžku, kdy foukal silný vítr, nebylo vidět na krok, sněžilo a byla zima jak v morně.
Držíme se červené, na mapách jsem našla, že je to cesta česko-polského přátelství. Jdeme po kamenech v řadě, za námi jde škola. Snažíme se držet tempo, aby nás nepředběhli, protože nechceme mít okolo sebe milion puberťáků. No nakonec zvítězili. Takže zpomalujeme, abychom je neviděly ani v dálce. Bohužel u Poledního kamene se zase potkáváme. Děti se tam fotí a mají pauzu na svačinku. Zajímavost kamenného seskupení je taková, že v pravé poledne se slunce při pohledu z polské strany nachází přímo nad kamenem, proto se mu říká Polední.
Dále pokračujeme k vyhlídce, kde pod sebou vidíme jezero Wielki Staw. Dáváme si u toho jablíčko a pár hrstí oříšků. Ale konec loudání a jde se dál. Svítí sluníčko, ale když se zastavíte, tak takové teplo není. Proto si to s Míšou štrádujeme docela v tempu.
Začínáme se ubírat pod Sněžku a zjišťujeme, že tu opravdu nejsme sami. U polské chaty Dom Śląski potkáváme milion turistů. Jsem popravdě dost znechucená. Do přírody chodím právě proto, abych si odpočinula od lidí a ruchu velkoměsta. Ale co jsem mohla čekat v tak krásném počasí? Jsem opravdu dost naivní. Na kuráž si dáváme s Míšou jednoho pivase a sedáme si na vyhlídkové místo Obří sedlo. Celou cestu se handrkujeme, jestli vůbec vylezeme Sněžku. A když vidíme tenhle blázinec, tak máme jasno. Kopec je posetý malými mravenečky jménem lidi. A co já bych tam lapala po dechu a cpala se. Tímto jsme si oficiálně řekly, že každý rok půjdeme pod Sněžku. Každý může chodit pravidelně na Sněžku, ale kdo pod? To už zvládá méně lidí. :)
Po pivním odpočinku jdeme na Luční boudu. Tuhle část mám ráda, protože jdeme po takových dřevěných lávkách, abychom nezapadly do rašeliniště. V dálce vidíme nejvyšší horu, která se vzdaluje dál a dál. Už jsme u Luční boudy, kde je nejvýše položený pivovar ve střední Evropě (Paroháč). Jdeme se dovnitř ohřát, otisknout razítko do turistického deníčku a jde se dál.
Minulý rok jsme šly ke Kozím hřbetům, ale dneska chceme udělat změnu. Půjdeme k chatě Výrovce a dolů Dlouhým dolem, kde se svažují četné lavinové svahy. Z chaty jdeme dlouhým kopcem nahoru po červené, kde je na vrcholu památník obětem hor. Je tu krásná vyhlídka a v okolí můžeme vidět mnoho bunkrů. Po stoupání je už celou cestu dolů jen klesání. Tuhle část ze srdce nenávidím, protože mě bolí nohy více než do kopce. Potkáváme naproti nám mnoho cyklistů. Všem se klaním, protože já bych už kolo dávno táhla před sebou. Jdeme se podívat na vyhlídku nad Výrovkou, kde si dáváme druhou naší svačinku tohoto dne. Otevírá se nám krásný výhled na Stoh, Špindlerův mlýn, Horní Mísečky, Kozí hřbety a jiné. Na křižovatce před Výrovkou se držíme zelené turistické značky. Teď nás čeká 600 metrů převýšení dolů. To bude horor. Jediné, co mě drží nad vodou, jsou srandičky Míši a hlavně ta příroda. Od teď za celou dobu nikoho nepotkáme krom dvou lidí. Je tu opravdu blaze. Malinko se ochladilo, ale já fotím a nic mě nezajímá.
Už jsme u Svatého Petra a dochází nám síly a srandičky. Už se to táhne, nesnáším chodit celým Špindlerovým mlýnem na parkoviště. Ještě nás čeká večeře. Tradičně jdeme na jídlo do Hubertusu. Dáváme si vepřovou panenku plněnou sušenými marinovanými švestkami s pečeným bramborem a zakysanou smetanou. Náš celodenní výlet se chýlí ke konci. Už jsme na chatě, chceme si dát flašku vína, ale jak to nakonec dopadne? Pomalu a jistě usínáme. Čím jsme starší, tím méně vydržíme. Ale příští rok si zvládneme dát aspoň skleničku. Už bychom měly vybírat termín, co Míšo?
