Bohužel mi není úplně nejlépe, ale jdu dál. Noha překvapivě ani moc nebolí. Kamarádi na mě čekají a já se vzdávám. Říkám, ať jdou sami a já půjdu vlastním tempem a dojdu to, co prostě zvládnu. Dlouho na mě naléhají, že beze mě nikam nepůjdou. Ale nakonec se domlouváme jako rozumní lidé a oni odchází dál. Jupííí. Sedám na lavičku, koukám do blba a jen se si užívám šumění vodopádu, čerstvého vzduchu, výhledů a sluníčka, které mě hřeje na obličeji. Nejradši bych tu seděla až do večera, ale jsem zvědavá na další krajinu. Beru krosnu na záda a vyrážím. Funím jak lokomotiva, ale už je mi lépe. Konečně jsem se dostala na jeden z kopců. Je tu lavička, na kterou si položím krosnu a v dálce vidím koně a vodopád.
Připomíná mi to Norsko, je tu podobná krajina a i rozkvetlé kytky. No upřímně, šla jsem ještě pár kilometrů a dostala jsem se pod první jezero Vordersee, ale dál jsem nešla. Jen bych přepínala síly. A ta nádhera mě tak obklopila, že jsem byla šťastná tady a teď. Tak proč to měnit? Po svačině jsem šla pomalu zpátky a po smsce s kamarády jsme se domluvili, že na sebe počkáme u auta. Naprosto mně to vyhovovalo.
Dolů se mi šlo o trochu hůř s tou nohou, ale nakonec jsem dopajdala. Samozřejmě mě mrzí, že jsem to nevyšla až k jezerům. Ale kdo říká, že už se tam nikdy nepodívám? Možná to tak mělo být, abych měla důvod se vrátit. J A ten důvod není jeden, ale daleko víc…
Odkaz na první den naší cesty po rakouských horách naleznete zde:
http://www.cestaspribehem.cz/2017/08/putovani-za-nejvyssiho-horou-rakouska.html
